Ginger a Fred

Lidová kultura v pseudolidovém barnumském provedení, která není ani lidovou, aani kulturou, tu dostává co proto. Zeptáme-li se, kdo je zodpovědný za toto živé životní vyústění italského neorealismu, pověstné iniciály FF nás nemohou nenapadnout. Úcta ke stáří, nostalgie za profesionalitou, vážnost poctivé práce ... jak nostalgicky, jak nepřípadně a jak nenahraditelně to zníí! GINGREM se pohybujeme jako diváci doslova na špičkách, plni zvědavosti, dychtiví, pokorní, nadšení. Banální slova, která nás napadají, nemohou postihnut to, co vidíme před sebou na pověstném stříbrném plátně, kde řádí Giulietta s Marcellem! Tom plátně, které jako kdysi neméně osudová divadelní prkna, znamenalo a ve světě skutečného umění stále znamená svět. Ve Felliniho případě takřka vždycky s jistotou atomových vah, pro něž splést se v miligramech znamená selhat. Fellini se ale nemýlí ani v tunách a v kilotunách, aniž by mu nanogramy činily viditelné potíže. Všichni, kdo tohoto vášnivého Itala milujeme, víme, že to tak má být. Že je to tak dobře. (30.12.2007)

Ginger a Fred dokládá Felliniho režisérské umění a svého ťatku tak nezapře. Na druhou stranu je vidět, že i on stárne, onen nezdolný italský temperament se vytrácí. Dvě hodiny tak sledujeme přípravy na televizní show, ve které se mají po 30 letech setkat dva přátelé, aby naposledy zatančili jako Ginger a Fred. Fellini zde kritizuje současnou televizní tvorbu a z tohoto hlediska se 80. léta skutečně nezapřou. Klobouk dolů před Giuliettou Masina a Marcellem Mastroiannim. To co předvedli, si zaslouží ovace. Ovšem nebýt toho konce, šel bych asi o hvězdičku dolů. (15.04.2010)

Že Fellini není moje krevní skupina, opakuju poměrně často. Teď ale půjdu do sebe a už to říkat nebudu (ono těch filmů, které bych chtěl vidět, je tolik, že může jednoho Itala s klidem vynechat). Je to mimochodem můj teprve 4. film od mistra. Obrovské panoptikum, Babylon, blázinec, a nuda, nuda, dvouhodinová nuda. Kdyby se nestavělo na dvou důchodcích, a jejich postavy byly jen použity pro stavbu příběhu kolem televize, asi by mělo jinej drajv. Jako kritiku, nebo reflexi, nebo prostě pohled do zákulisí televarieté by to mohlo být fajn. Tohle je unylé, smutné, polotrapné, a ani 80 dabérů, které Olga Walló ke spolupráci přizvala, to nezachrání. (22.01.2017)

Některé Felliniho fanoušky možná zklame příliš laciná kritika televizní zábavy. Televizory se stupidními pořady se objevují v téměř každém záběru a nezřídka má divák možnost se seznámit s reklamou, jak modelka propaguje kečup nebo s výtahem toho nejhutnějšího, co dobová televize nabízela ještě před masivním nástupem telenovel a reality show. Závěrečná estrádní vystoupení jsou zlatým hřeb nevkusu. Tato jasně čitelná kritika televize, která nás provází celým filmem, je ale pouze jedno téma, které film přináší. Mnohem větší význam zde má společenský mezigenerační konflikt. Malá úcta ke stáří a hodnotám, které symbolizuje. Je to patrné v samém začátku ostentativním přehlížením Ginger, končí to nesportovním výsměchem publika při zakopnutí Freda v závěrečném tanci. Zároveň se jedná o jakousi rozlučku hvězdných herců Masinaové a Mastroianniho, jejichž filmová role s posledním tanečním vystoupením je i jakousi oponou za jejich kariérou. Masinaová zde má v roli Ginger pozici dobrosrdečné elegantní postarší dámy. Jakmile ale udělá pár rychlých kroků, hned se v ní zas vylíhne ten čertík, kterého známe. Mastroianniho Fred je skvělou ukázkou starého šarmantního bonvivána, který cítí, jak mu dochází síly a snaží se to brát s nadhledem. Společně vytváří dokonalý pár dlouholetých přátel a nenaplněné platonické lásky. Nyní když se po letech sešli, žije jejich vztah ze společných vzpomínek. Ve filmu je to jediný opravdový vztah, a právě tento vztah zde symbolizuje opravdové hodnoty jako kontrast k těm umělým. I lidé nakonec vycítí, že poslední tanec Ginger a Freda byl něčím víc než estrádní zábavou. Právě podzim života nutí člověka uvažovat jinak než v dobách dřívějších. Oni dva už dávno nepatří do světa laciné zábavy. Nyní mají jiné motivace. Fellini nás učí je vnímat. 85% (11.07.2011)

Felliniho nostalgický snímek o páru dvou tanečníků, kteří ještě jednou po mnoha letech přijali nabídku znovu vystoupit na pódiu, není jenom obyčejným nostalgickým filmem se zamýšlením se nad časem, stářím a životem. Je také nadčasovou satirou na stále víc upadající úroveň laciných televizních estrád a masového média televize. Nemůžu říct, že bych byl z Ginger a Freda vyloženě nadšený, délka přes dvě hodiny na mě působila nejednou zdlouhavě a čím dál víc mi začíná být jasné, že chvilka, kdy Fellini natočil své geniální podobenství Zkouška orchestru (1978) bez hluchých míst a bez zbytečného natahování v pouhých 70ti minutách, přišla na něj holt asi jednou v životě a jinak si Fellini stopáž svých povětšinou hodně dlouhých filmů nedokázal uhlídat. Na druhé straně musím říct, že celý ten příběh dvou tanečníků a jejich společného dne od setkání v hotelu, přes cestu autobusem, dění v televizním zákulisí až po události na pódiu a zakončení má moc pěknou atmosféru a přes tu délku i výskyt slabších míst se mi sledoval příjemně. Určitě i díky oběma slavným hercům, kterým pokročilý věk rozhodně neubral na šarmu (spíše řekl bych naopak) a podali nesmírně podmanivé výkony. A pokud máte tu správnou naladu na komedii spíše komorní, pomalou až zádumčivou, založenou více na poetice, než na ději (a já tu náladu naštěstí měl), můžete si i přes drobné výhrady odnést z filmu pěkný zážitek. [75%] (27.06.2021)