Johnny Mad Dog

Pokud jde o počínání dětských vojáků, tak nemám výhrad. Ostatně bylo znát, že si mnozí zúčastnění tou válkou prošli. Jenže to bylo všechno. V zásadě je to o tom, jak se partička dětí poflakuje a terorizuje okolí. Jen se tu střílí a řve. Nic víc. Jako nějaké pokusy o příběh tu jsou, ale ty právě naráží na limity neherců. Fukunaga mě svým filmem na podobné téma nenadchl, ale Beasts of No Nation je pořád o třídu lepším filmem, než tohle. 35% (11.03.2018)

Vizuální chaos, soundtrack, který trhal uši, nahodilé sekvence dějů, které na sebe nenavazují jsou střídány brutálním násilím. Afrika mě opravdu fascinuje v dobrém i ve zlém, ale srovnám-li snímek s Beasts of no nation, kde se Fukunaga doopravdy ponořil do hlubin děje a hlavně tak volně a přirozeně dokázal přiblížit tu apokalypsu divákovi jednou nitíí. Tak zajímavý námět a tak špatně zpracovaný. Epilepsie hadr. (10.12.2017)

Pokud bych se bral JMD z nějakého historického nebo dokumentárního hlediska, asi bych hodnotil stejně. Jen s tím rozdílem, že by jej vysílali na kanále Discovery nebo by byl součástí žhavých zpráv BBC. Jenže po pár minutách si budete pamatovat jen něco o drsném násilí afrických dětí. Ikdyž Mad Dog nabízí hodně vypjatých situací, většina z nich na mě působila prázdně, paradoxně právě ty o násilí... 50% (07.02.2010)

Filmů z afrických válek je jako šafránu a většina z nich je navíc o Rwandě, takže každého dalšího příspěvku z nějaké další zajímavé země je potřeba si považovat. Tentokrát je to Libérie. Místní občanskou válku tu můžeme sledovat v rámci příběhu Johnyho Mad Doga, odhadem asi tak četaře v povstalecké armádě, která organizací i chováním připomíná spíš dětský gang. Žádné velké geopolitické souvislosti tu nejsou, zato je tu hromada bezúčelného násilí na všem, co má ruce a nohy ("Hele, to je děcko nepřítele! Dej ho sem, sežeru ho."). Není to žádný velkofilm, ale jako nakoukání do liberijských reálií to funguje docela dobře. (03.05.2024)

Buďme rádi, že žijeme tady. Buďme rádi, že prezident je jen opilec a ne člen toho či onoho kmene, kterej zrovna bojuje s dalšími kmeny... Já nevím, ale ať koukám na jakejkoliv film z Afriky a je jedno jestli je to Somálsko, Rwanda, nebo prostě kterákoliv jiná část, zkrátka že tahle země ještě nebyla připravena na vlastní svobodu. Po druhé světové a leckde i před ní se vzedmula veliká vlna antikolonialismu. V řadě států Afriky díky segregaci a diskriminaci původního obyvatelstva šli nakonec bílí od válu a začal bordel... Mugabe, Amin a další ,,vládcové'' čerpali z toho co zůstalo po kolonialistech, kteří leckde nechali při útěku veškerý majetek, domy, fabriky... Chvilku z toho nakradeného se dalo vyjít, ale stejně jako po nástupu komančů u nás nastal úpadek. Afrika má ještě tu libůstku, že tam odedávna proti sobě stojí různé kmeny. Když šli kucí po sobě klacka, tak to ještě šlo. Jenže oni teď mají ákáčka a erpégéčka... Co s takovou partičkou dětí co odmala kradou a zabíjejí? Ty už nikdo nepřevychová. A že jich musí po Africe běhat. Padá z toho na mně děs a jen si říkám, že dokud se třískají mezi sebou tam u nich, je to strašné, ale zaplať bůh, že je to tak daleko.... Nechtěl bych být tam v těch oblastech prostým vesničanem, který chce jen být... I bez válek to tam není med, ale mít doma na návštěvě jednou vládní vojsko a pak tyhle chlapečky... Tenhle film schválně neměl příběh. Byla to spíš taková reportáž o ,,působení'' jedné skupinky se vším co k jejímu ,,působení '' patří. Prostě pár běžných dní se skupinkou malých vrahounů, kteří můžou vše, dokud je nějaká ta kulka neoznačkuje na svatebních šatech červeným koláčem. Brrrr. Buďme rádi, že žijeme tady.... 4 pomeranče. * * * * (04.04.2015)