Satyrikon

Mám takovou teorii (ale fakt je to jen teorie, ruku do ohně za to nedám), že Fellini chtěl Satyriconem v dekadentním stylu varovat před lidskou zvráceností a ukázat, kam by mohla taková skoro-anarchistická společnost, ve které je dovoleno skoro vše, vést (hlavně co se sexu týče, protože v tom filmu to všichni dělají se všema, kluci s holkama, kluci s klukama, holky s holkama, starci s dětmi, lidi se zvířaty...). Tím pádem by to mohlo působit i nadčasově. Ale skutečně si nejsem jistý, jestli nešlo jen o experiment, protože to tak i vypadá. Po vizuální stránce si s tím Fellini skutečně vyhrál a i když se mi zrovna nedívalo dobře na ty homoscény, i tak celý ten film něco do sebe má. A pokud má tu myšlenku, kterou jsem v tom viděl já, tak o to líp a mnoho scén pak není samoúčelných. Líbila se mi i hudba a herecké výkony. Akorát se ten film s přibývající stopáží stále víc a víc vleče, jelikož skoro odnikud nikam nejde. On ale taky natočit film podle knihy, z níž se dost nedochovalo nebo se to blbě překládá, to snad ani pořádně nejde. Stejně se ale jedná o nejdivnější Felliniho film, protože se vizuálem a tématem nepodobá čemukoli z jeho tvorby, spíš to vypadá jako něco od Jodorowského. Ale ne, překvapivě za tím vším stojí Fellini... Rozhodně to nepatří mezi jeho nejlepší filmy a ani to není žádný nedoceněný klenot, ale i tak to není špatný film. Jen jedno jeho zhlédnutí stačí. Když si budu stát za svým výkladem (jakože stojím), tak je to na lepší 3*. (08.01.2021)

Fellini je ital,kdo jiný by měl (spolu s Petroniem) vědět jak to v Římě chodilo? Ale třeba ,když by to natočil Walter Hill,mělo by to lepší hodnocení.--A nebyl by to Fellini,kdyby si nezabrnkal na tu svou intošskou strunku.Dekadenci a začátek konce (autor předlohy byl Neronův oblíbený básník) však zachytil skvěle. (31.05.2009)

Někteří lidé při vyslovení jména Federico Fellini upadnou do extáze, mě spíš popadne hrůza z toho co to zase uvidim za šílenost. Satyrikon mě v tom jen utvrdil. Je to nehorázná blbost bez příběhu, která sice může mít miliardu filosofických narážek a myšlenek, jenže to je mi úplně jedno, když jsem je vůbec nepochopil. Furt jsou tam jen naolejovaný gayové, nebo ženská který šlehá z vagíny oheň. BOŽE!!!!!!!!!!!! Scéna, když hlavnímu hrdinovi nestojí, a proto dostává spanking kvůli vyléčení a potom navíc (promiňte sprostotu ale to fakt už nejde) vomrdá nějakou padesátiletou bachyni, mě opravdu dostala a už jsem se tomu jen smál a řval jsem jaká je to blbost. Na druhou stranu musím pochválit skvělý casting (když uvidíte ty držky tak pochopíte). Hudba je taky hodně dobrá a dost podtrhuje tu dekadentní atmosféru. Jinak, ale fakt kentus, člověk nejspíš musí bejt na Felliniho intelektuálním levelu, aby se mu to líbilo a to já ani nechci. Toť vše. (16.05.2006)

Federico Fellini v Satyrikonu tak trochu připomíná slovutného boháče Trimalchiona z Petroniovy předlohy. Maestro Fellini je nadán velkým bohatstvím filmového vidění a v tomto snímku jej kolem sebe rozhazuje jako marnivý boháč ve formě tak opulentní, přeplácané, přestylizované, že divák je brzy doslova a do písmene přežrán. Na velmi volný narativní rámec (vpodstatě jen proud obrazů nesvazovaných přílišnou kauzalitou) je zkušený "felliniovec" zvyklý, ale v Satyrikonu jako by tomu chybělo jednotící vyznění, ten silný symbolický podtext, který sváže zdánlivě diskrepantní. Tok mytologických historek se valí umocněn již zmíněným vizuálním obžerstvím, zmítá divákem v bizarním světě rozkladu a morální perverze a stále více má tendenci otupovat smysly a zcela zahladit sílu úvodních sekvencí. V nich se zdá být Satyrikon výpovědí nejen o konci Říma, ale i o rozkladu naší civilizace, typicky syrovou a působivou. Postupem času však myšlenková linie vadne pod bičem nedostatku autocenzury a stále perverznějších vizí. Co připočítat Satyrikonu k dobru? Tak třeba výtečně zfilmovanou hostinu u Trimalchiona. Zbytečně neohlazené hrany antické estetiky a sexuality. Samozřejmě též felliniovskou obrazotvornost, byť její míra překračuje únosnost. Tahle satyrizující erotická freska jednoho údobí a "příběhu" lidských pudů prostě až příliš překypuje barvami a snahou o vizuální exkluzivitu za každou cenu. V přívalu ječivých zvuků a barevných kaskád se ztrácí nitro. Ale možná i to je součástí výpovědi Satyrikonu. Nicméně rozhodně se nejedná o Felliniho vrchol... (16.05.2006)

Antické road movie. Roztrieštené fragmenty putovania dvoch bisexuálnych mladíkov (a sem-tam aj ich mladučkého súložníka), sa s pomocou odpudivých a zároveň uchvacujúcich výjavov, skladajú do jednoliatej cesty, ukazujúcej šírku pohnutí ľudskej duše. Inšpirovaný fragmentami prvého románu v dejinách ľudstva, doplneného neznámym renesančným autorom (teda akousi pokútne skompletovanou verziou nedochovaného Petroniusovho originálu), prináša Fellini (popri Brassovom Caligulovi), výtvarne najúchvatnejší obraz antického Ríma, so starostlivo zrekonštruovanou kakofonickou antickou hudbou a hovorovou latinčinou. Vizuálne obžerstvo tvárí, prostredí i architektúry. Zhýralé obecenstvo s tvarohovitými, vyžranými tvárami pod hrubou maskou líčidiel nacápaných na tukových vankúšoch neukazuje žiadne ozajstné pohnutie. Len hurónsky rehot nad všetkým, čo má akýkoľvek nádych šokantnosti je odpoveďou na nevyslovené otázky. Žiadne dráždidlo nie je dostatočne dráždivé, žiadna lahôdka dostatočne dekadentná (k vrcholom patria scény vyvrhovania upečeného prasaťa, verejnej súlože, či pojedania nebožtíka). (16.05.2006)