Satyrikon

Mám takovou teorii (ale fakt je to jen teorie, ruku do ohně za to nedám), že Fellini chtěl Satyriconem v dekadentním stylu varovat před lidskou zvráceností a ukázat, kam by mohla taková skoro-anarchistická společnost, ve které je dovoleno skoro vše, vést (hlavně co se sexu týče, protože v tom filmu to všichni dělají se všema, kluci s holkama, kluci s klukama, holky s holkama, starci s dětmi, lidi se zvířaty...). Tím pádem by to mohlo působit i nadčasově. Ale skutečně si nejsem jistý, jestli nešlo jen o experiment, protože to tak i vypadá. Po vizuální stránce si s tím Fellini skutečně vyhrál a i když se mi zrovna nedívalo dobře na ty homoscény, i tak celý ten film něco do sebe má. A pokud má tu myšlenku, kterou jsem v tom viděl já, tak o to líp a mnoho scén pak není samoúčelných. Líbila se mi i hudba a herecké výkony. Akorát se ten film s přibývající stopáží stále víc a víc vleče, jelikož skoro odnikud nikam nejde. On ale taky natočit film podle knihy, z níž se dost nedochovalo nebo se to blbě překládá, to snad ani pořádně nejde. Stejně se ale jedná o nejdivnější Felliniho film, protože se vizuálem a tématem nepodobá čemukoli z jeho tvorby, spíš to vypadá jako něco od Jodorowského. Ale ne, překvapivě za tím vším stojí Fellini... Rozhodně to nepatří mezi jeho nejlepší filmy a ani to není žádný nedoceněný klenot, ale i tak to není špatný film. Jen jedno jeho zhlédnutí stačí. Když si budu stát za svým výkladem (jakože stojím), tak je to na lepší 3*. (08.01.2021)

80% - Trochu nižší hodnocení pro vizuálně překrásný film "obávaného mistra" k jehož úplnému pochopení mi asi chyběl jistý druh vzdělání, zejména pak znalost Petroniovy předlohy. Díky tomu jsem si z filmu odnesl jen nárazové nadšení z některých scén, a spíše surrealistický celkový dojem, což si nejsem jist, že bylo hlavním účelem filmu. Třeba do Satyriconu časem dorostu ;o) (18.07.2006)

Sugestivní obraz lidské společnosti těsně před definitivním pádem a zánikem. Portrét lidstva, kde je každý druhý člověk blázen, nebo alespoň nebezpečné zvíře. Svět se díky celkové stylizaci podobá peklu a všechny postavy ztratily jakékoli morální zábrany. Komplexní vize, jejíž obrazová stylizace je rovna jakémukoli malířskému dílu... Na druhou stranu je ale film natolik ulítlý, působivý a... nesmlouvavý, že bude dlouho trvat, než si tento netriviální zažitek dopřeji znovu... (13.06.2006)

Federico Fellini v Satyrikonu tak trochu připomíná slovutného boháče Trimalchiona z Petroniovy předlohy. Maestro Fellini je nadán velkým bohatstvím filmového vidění a v tomto snímku jej kolem sebe rozhazuje jako marnivý boháč ve formě tak opulentní, přeplácané, přestylizované, že divák je brzy doslova a do písmene přežrán. Na velmi volný narativní rámec (vpodstatě jen proud obrazů nesvazovaných přílišnou kauzalitou) je zkušený "felliniovec" zvyklý, ale v Satyrikonu jako by tomu chybělo jednotící vyznění, ten silný symbolický podtext, který sváže zdánlivě diskrepantní. Tok mytologických historek se valí umocněn již zmíněným vizuálním obžerstvím, zmítá divákem v bizarním světě rozkladu a morální perverze a stále více má tendenci otupovat smysly a zcela zahladit sílu úvodních sekvencí. V nich se zdá být Satyrikon výpovědí nejen o konci Říma, ale i o rozkladu naší civilizace, typicky syrovou a působivou. Postupem času však myšlenková linie vadne pod bičem nedostatku autocenzury a stále perverznějších vizí. Co připočítat Satyrikonu k dobru? Tak třeba výtečně zfilmovanou hostinu u Trimalchiona. Zbytečně neohlazené hrany antické estetiky a sexuality. Samozřejmě též felliniovskou obrazotvornost, byť její míra překračuje únosnost. Tahle satyrizující erotická freska jednoho údobí a "příběhu" lidských pudů prostě až příliš překypuje barvami a snahou o vizuální exkluzivitu za každou cenu. V přívalu ječivých zvuků a barevných kaskád se ztrácí nitro. Ale možná i to je součástí výpovědi Satyrikonu. Nicméně rozhodně se nejedná o Felliniho vrchol... (16.05.2006)

Fellini coby samozvaný génius mizanscény opět jednoznačně dominuje a zvládá poskládat zdánlivě nesouvisející fragmenty epizodního příběhu s takovou grácií a symbolickou výřečností, že atmosférickou i myšlenkovou kontinuitu scénáře v podstatě vůbec nenarušuje a přináší nám jeden z nejosobitějších (jak jinak), ale hlavně obrazově nejkomplexnějších pohledů na charakter starověkého Říma. Náročné, pro někoho zcela pochopitelně nestravitelné mistrovské dílo, kde je formální složka, od kamery či osvícení až po emocionálně přizpůsobivou hudbu, natolik puntičkářská a v tak úchvatné symbióze s narací děje, že i přes několik nicneříkajících intelektuálních pasáží nelze než Satirykon obdivovat coby vrcholný výtvor evropské umělecké tvorby, kde společně s ním stojí takové skvosty jako Bergmanova Sedmá pečeť nebo česká Markéta Lazarová... (06.10.2015)