Silnice

Svojim posolstvom predchnutým kresťanským duchom je tento film, ktorý Felliniho preslávil po celom svete, jednoducho krásny a čistý ako Duch svatý. Z pôvodného zámeru vytvoriť "chmúrnu rozprávku" vzniklo nadčasové veľdielo, ktoré má čo povedať každému, kto je ochotný načúvať. Film, ktorí jedni označili za "zradu neorealizmu" a druhí zas vyzdvihovali jeho "čisté kresťanstvo", pritom nebol myslený ako jedno ani druhé, šlo len čisto o vyjadrenie autorovho pohľadu na svet, strachu zo samoty, vízií zániku, znechutenia z našej civilizácie a nádeje, že ľudské hodnoty napriek všetkému pretrvajú. Nezačnem radšej rozoberať, či sú oné vyzdvihované hodnoty položené na správnych základoch alebo sú iba útechou pre slabých, chudákov a hlupákov, odpoveď by som aj tak nenašiel. Podstatné je, že CESTA je silne znepokojivá, nenechá diváka chladným a prinúti ho rozmýšľať, čo bol presne jeden z cieľov, ktoré Fellini svojimi filmami chcel dosiahnuť, hoci si to možno ani sám neuvedomoval. Každopádne, neexistuje vo svetovej kinematografií veľa filmov vyjadrujúcich sa tak výstižne a pôsobivo k téme pokory. Mám len trochu problém s tým, že je pre mňa z filmového hľadiska trochu málo výrazný, inak by som s hodnotením neváhal. (20.10.2006)

Ďalší z radu Felliniho filmov, u ktorých spomienka na jeho premietanie pred desiatkami rokov nekorešponduje so súčasným pohľadom. Možno ma vtedy strhla klubová atmosféra, možno to spôsobila mizerná konkurencia v kinách, neviem. Cesta ma nenudila, tvár Giuletty Masiny by sa uplatnila aj v nemom filme, Quinnov hrubián nemal chybu, krásny bol aj hudobný motív Nina Rottu. Tak čo mi vlastne prekážalo? Nemôžem dať viac ako tri hviezdičky filmu, ktorý síce má všetky atribúty kvalitného filmového diela, ak ma príbeh potulných komediantov v povojnovom Taliansku nezaujíma a na to, aby som pátral "čo tým chcel Fellini vyjadriť" nemám čas ani chuť. (22.09.2011)

Reziser Federico Fellini natocil snad svoje najlepsie dielo, ktore mozno povazovat za jedno z kultov minimalne europskej kinematografie, ak nie rovno svetovej. Tuna je taliansky neorealizmus v plnej krase a nadhere. La Strada je nadcasova existencialna drama ktora ma prekvapivo dejovu liniu. Vo filme na divaka zvlastne posobi taliansky vidiek - svet opustenych pozemkov, pustatin, prazdnych ciest, osarpanych plotov a luk. Tymto svetom tiahne Zampano /Anthony Quinn - neskor aj Viva Zapata s Marlonom Brando/ spolu s dusevne obmedzenym dievcatom Gelsominou /Giuletta Massina/. Zampano je vykresleny v roli excentrickeho zaporaka, s ktorym je nemozne sympatizovat, naopak, Gelsomina je vykreslena ako dobra dievka s velkym srdcom a obcas aj komedialnym talentom, akurat je dusevne trochu mimo. Exteriery povojnoveho Talianska divaka zaujmu, kedy sa roku 1954 uz talianska ekonomika a spolocnost pomaly ale isto pozviechala z vojnovych hroz rokov 1939 - 45 a rezim Benita Mussoliniho uz tiez patril do minulosti. Sympaticky je hlavne ten fakt, ze film funguje aj ako akasi roadmovie film z Talianska 50. rokov. Fellini tymto dokazal, ze ma nielen talent, ale aj ze pravom patri medzi velikanov svetovej kinematografie. Zaroven aj jeden z oblubenych filmov reziserskeho velikana menom Ingmar Bergman : 98 % (18.04.2015)

Felliniho často opěvovaný film Silnice, je přechodem od klasického neorealismu k poněkud optimističtějšímu realismu, který obsahuje komediální prvky. Někdy se nazývá neorealismus růžový. Ta komediální růžovost je zde ztělesněná postavou Gelsominy. Ona je ženským klaunem, který dokáže místy rozesmívat i v prostředí největší deprese. Ona je prostoduchá dívka, která s dětskou nevinností a bezradností hledá smysl svého života. Název silnice je opravu výstižný. Není to jen pojem napovídající, že uvidíme „roadmovie“ z 50. let, ale je v tom i skrytý význam hledání duchovní cetsty, hledání své existenciální podstaty. I tento význam je s kočováním komediantů spojený. V tomto významu má film blízko k Antonioniho tetralogii citů. Stejně jako Antonioniho hrdinky ztvárněné Vittiovou hledají smysl svojí existence v impulsech vnějšího světa, koná tak i postava Gelsominy ve Felliniho filmu LA STRADA. Rozdíl je v tom, že Antonioni mluví v hádankách a jen naznačuje prostřednictvím atmosféry, zatímco Fellini nás nechává vnímat city prostřednictvím jasně čitelného hereckého projevu Masinaové. Nezbývá než znovu smeknout před jejím herectvím. Tragikomičnost postavy Galsominy je vlastně obsahový axiom celého filmu. Její bezvýchodná situace, kdy je v soužití s člověkem, který ji trápí, ubližuje a brání rozvíjet její vlastní kreativitu, jí psychicky ničí. On je jejím povahovým protipólem. Přes to všechno není schopná ho opustit. Ona strašně cítí potřebu být někomu užitečná. V tom spatřuje možnost naplnění své existenciální podstaty. V jednom klíčovém rozhovoru artisty Blázna s Gelsominou, se dozvídáme, že vše má na světě svůj význam. Jako příklad je jmenován obyčejný kámen ležící na cestě. Proto i to, že ona žije po boku Zampana (Anthony Quinn), musí mít svůj důvod. V domění, že jí má Zampano přecijen rád a v domění, že jí bude potřebovat, odmítá naději lepší budoucnosti a zůstává. Její oddanost ale není opětována a Gelsomina ve vztahu dále trpí. Když dojde k vraždě její platonické lásky (Blázna), která jí dávala v životě naději, psychicky se hroutí. V ten moment dochází ke změně v chování Zampana, když se snaží Gelsomině pomoci toto období překonat. V této nové úloze je ale sám bezradný. Proto selhává a rozhodne se Gelsominu opustit. Když se po pár letech náhodou dovídá o její smrti, hořce lituje všeho, co se stalo. Konečně se v něm probudily city, které dříve neznal. Snad nakonec právě její smrt musela přijít, aby on mohl začít žít. Aniž to Gelsomina věděla, její život měl nakonec přecijen nějaký význam. 92% (23.12.2010)

Srdce zdánlivě kamenné, svobodně bláznivé a jedno nesmírně křehké. Krásný příběh o střetu tří osob a jejich cest, který svou nejsilnější scénu nabízí jen z vyprávění a vše ponechává na divákově fantazii...funguje krásně. I přes všechny kvality tohoto, mám u Felliniho silnější film, čemuž přizpůsobuji i hodnocení. (17.03.2019)