Silnice

Milá psychologická hříčka jedné hloupě zamilované zmatené slečny a chladného cirkusáka Zampana, jež je docela právem považován za světovou klasiku. V dnešní době sice samotný příběh působí lehce neuchopitelně a téměř nereálně, stále si ale zachovává svou osobitou atmosféru, cit pro chování a motivy hlavních postav, detailně předanou armosféru okolí a herecké výkona Anthonyho Quinna i Giulietty Masiny i dnes ohromují. Tak, že i Eva Zaoralová po jeho snad stém zhlédnutí zůstává okouzlena... (08.07.2012)

Šedesátá léta nám dnes připadají jednolitá a jednosměrná. Bylo jasné, kdo je velký režisér, kdo velký herec, co je art a co je pop. Fellini odkázal do šedesátých let dva úhly svého pohledu na společnost a na umění. Někdo se stal přívržencem Sladkého života, jiný Silnice. Nikdo však nepochyboval, že Fellinimu patří padesátá léta a kus ze šedesátých... (23.03.2014)

Reziser Federico Fellini natocil snad svoje najlepsie dielo, ktore mozno povazovat za jedno z kultov minimalne europskej kinematografie, ak nie rovno svetovej. Tuna je taliansky neorealizmus v plnej krase a nadhere. La Strada je nadcasova existencialna drama ktora ma prekvapivo dejovu liniu. Vo filme na divaka zvlastne posobi taliansky vidiek - svet opustenych pozemkov, pustatin, prazdnych ciest, osarpanych plotov a luk. Tymto svetom tiahne Zampano /Anthony Quinn - neskor aj Viva Zapata s Marlonom Brando/ spolu s dusevne obmedzenym dievcatom Gelsominou /Giuletta Massina/. Zampano je vykresleny v roli excentrickeho zaporaka, s ktorym je nemozne sympatizovat, naopak, Gelsomina je vykreslena ako dobra dievka s velkym srdcom a obcas aj komedialnym talentom, akurat je dusevne trochu mimo. Exteriery povojnoveho Talianska divaka zaujmu, kedy sa roku 1954 uz talianska ekonomika a spolocnost pomaly ale isto pozviechala z vojnovych hroz rokov 1939 - 45 a rezim Benita Mussoliniho uz tiez patril do minulosti. Sympaticky je hlavne ten fakt, ze film funguje aj ako akasi roadmovie film z Talianska 50. rokov. Fellini tymto dokazal, ze ma nielen talent, ale aj ze pravom patri medzi velikanov svetovej kinematografie. Zaroven aj jeden z oblubenych filmov reziserskeho velikana menom Ingmar Bergman : 98 % (18.04.2015)

Pro Carla Carretta prý znamenala postava Gelsominy rozhodující impuls, aby opustil místo předního funkcionáře Katolické akce a slezl z kariérních výšin až do noviciátu Malých bratří Ježíšových na Sahaře, kde mohl sdílet život lidí na samém okraji společnosti. Bůh si používá nejrůznější cesty, jak použít filmů i poměrně sekulárních k tomu, aby zasáhl srdce lidí. Dokážu si představit, které scény musely nejspíš na duchovně otevřeného diváka zapůsobit: noční debatas provazochodcem o tom, že nikdo není zbytečný, Gelsominina rozmluva s mladou řeholnicí o smyslu cesty a stěhování, o opuštění důležitého kvůli Nejdůležitějšímu. Silné jsou i okamžiky, kdy Gelsomina nahrazuje Zampanovi svědomí, a je proto odvržena... a zapomenout nelze ani na slzy v poslední scéně . Rozumím, co asi může oslovit, a sám nevím, proč mě to neoslovilo. S panem Fellinim si prostě nerozumím. Zatím pro žádný z jeho filmů jsem se nedokázal nadchnout a mám potíž cítit s jeho hrdiny. Hledím na vše s odstupem a nudím se. Doporučuji zhlédnout... třeba se nadchnout dokážete. (14.06.2010)

Tímto filmem se Fellini loučí se svým učitelem Rossellinim, protože překračuje rámec realistického pojetí. V příbězích chudých lidí se již neukazuje pouze bída , ale i přesažné symbolické motivy kráčící za horizont pouhého příběhu. To nemohli odpustit marxisté a zarytí obdivovatelé neorealismu. A proto veliký dík mistru pravdivé fabulace. (01.05.2010)