Silnice

Tímto filmem se Fellini loučí se svým učitelem Rossellinim, protože překračuje rámec realistického pojetí. V příbězích chudých lidí se již neukazuje pouze bída , ale i přesažné symbolické motivy kráčící za horizont pouhého příběhu. To nemohli odpustit marxisté a zarytí obdivovatelé neorealismu. A proto veliký dík mistru pravdivé fabulace. (01.05.2010)

Jako by mezi mnou a Silnicí bylo tlusté zrcadlo, protože jsem se nedokázal do děje vcítit a nějak prožívat osudy hajzla Zampana a pošahané Gelsominy. Pro některé to určitě bude silný film, ale pro mě je to pouze vytříbeně našlehaná podívaná, ale já potřebuji víc, potřebuji to "cítit". Anthony Quinn hrál královsky, ale jeho postava se mi vážně hnusila, takže nemám vůbec chuť ho vychvalovat. Giulietta Masina jako mimozní pomocnice taky dobrá, ale mám ji radši v jiné poloze. Čekal jsem od Silnice mnohem víc, po Nights of Cabiria přišla spíš nuda a zklamání, ale význam toho filmu neodepírám. Na rovinu, zkazil mi náladu a budu nad ním muset přemýšlet. (29.10.2008)

Přepsáno v srpnu 2019. Silnice je intimním obrazem po životě dychtivé duše Federica Felliniho. Silnice je druhem tvorby, která rozněcuje intelektuální mysl k zaručeným interpretacím ušlechtilého rázu. Je to podobné i dnes, kdy vznikají početné performance moderního umění, po jejichž dokončení sami tvůrci dodatečně a horečně hledají a pak nacházejí chválihodně vzletné humanistické a politicky korektní cíle a publikum v úžasu aplauduje, byť původním záměrem byla pouze životně velmi důležitá potřeba výdělku živobytí a samotné představení vsází jen na efekt, abnormálnost či pikantnost formy. Silnice není tímto druhem umění, je výrazem nitra, dotýká se duality vnitřního světa a jedinečně využívá kontrasty, morální zásady a obecné zákonitosti tendencí, vymezující vlastní lidskou povahu a její přirozené chování. Protiklad je výchozím pravidlem, prostředkem i stimulací. Křehkost a drsnost, laskavost a neurvalost, nevinnost a živočišnost, ostýchavost a živelnost, láska a smrt. Neschází ironie a drzé provokování. Silnice je niternou básní a z omšelosti vyvstávají oblouky a kontury řeckého ducha, plápolající touha po kráse, estetice a harmonii. Poetika kontrastů je láskou. Animálním prvkem poetického výrazu nitra duše je Zampanò (velmi dobrý Anthony Quinn s hlasem Arnolda Foà), potulný cirkusový silák a pouťový komediant. Hrubost je instinktivní ochrannou slupkou, strach štěká a zastrašuje možné prvky nebezpečí bolesti vlastní duše. Strach z osamělosti se vztekle ohrazuje v domnění pocitu ohrožení a nenasytně uspokojuje základní pudy a jejich naléhavé potřeby. Láska si krutě pohrává s možností úplného naplnění. Naivní nevinnost duše je Gelsomina (pozoruhodná Giulietta Masina), citlivá venkovská dívka v zasnění intimního strachu. Křehkost má nebývale odolné odhodlání a víru v soulad zvuků i pocitů. Bezstarostná radost ze života je cílem i životní potřebou. Láska má své předurčení i poslání. Důležitým prostředkem pnutí a konfliktů je Matto (velmi zajímavý Richard Basehart s hlasem Stefana Sibaldiho), provazochodec a neposedný pokušitel základní myšlenky strachu. Je tím, po čem toužíme, i tím, z čeho máme největší strach. Je principem i pocitem. Z dalších rolí: zkušený provozovatel cirkusu Giraffa (Aldo Silvani s hlasem Cesara Polacca), k tělesným potřebám otevřená vdova (Marcella Rovere), pomocnou ruku podávající jeptiška (Livia Venturini), Gelsominina chudá matka (Anna Primula s hlasem Francy Dominici), či pud chtíče uspokojující hospodská animírka (Giovanna Galli). Silnice je kouzlem poezie zamyšleného nitra v rozkolu duální podstaty. Je to píseň reality snu, je prostředkem, závazkem i osvobozením. Kontrast, syrovost, sen, pocit, řecký duch. Neobyčejný umělecký prožitek! (12.04.2010)

Středem vyprávění ještě není Felliniho obrazová symbolika, nýbrž Giulietta Masina - herečka, jejíž stydlivý pohled plný morální nevinnosti vydá za tisíce slov - a Anthony Quinn, charismatický hromotluk, který svým excentrickým výkonem dokope diváka přesně k těm emocím, jaké zrovna situace vyžaduje. Ti dva společně stvořili tak nezapomenutelnou dvojici a jejich vzájemná odlišnost se mezi nimi stane tak silným a příběhově sjednocujícím pojítkem, že to mistr Fellini mohl tentokrát za kamerou jen tak suše odzívat, a stejně by nás tragický závěr praštil přes zátylek nevídanou pocitovou smrští. Příběh je tentokráte velice primitivní a některé filozofické motivy ho jen zbytečně natahují, ale ve Felliniho bohaté, náročnými myšlenkovými díly nabité filmografii se Silnice rozhodně ani po letech neztrácí, spíše naopak... 80% (07.10.2015)

Šedesátá léta nám dnes připadají jednolitá a jednosměrná. Bylo jasné, kdo je velký režisér, kdo velký herec, co je art a co je pop. Fellini odkázal do šedesátých let dva úhly svého pohledu na společnost a na umění. Někdo se stal přívržencem Sladkého života, jiný Silnice. Nikdo však nepochyboval, že Fellinimu patří padesátá léta a kus ze šedesátých... (23.03.2014)