Silnice

Jako by mezi mnou a Silnicí bylo tlusté zrcadlo, protože jsem se nedokázal do děje vcítit a nějak prožívat osudy hajzla Zampana a pošahané Gelsominy. Pro některé to určitě bude silný film, ale pro mě je to pouze vytříbeně našlehaná podívaná, ale já potřebuji víc, potřebuji to "cítit". Anthony Quinn hrál královsky, ale jeho postava se mi vážně hnusila, takže nemám vůbec chuť ho vychvalovat. Giulietta Masina jako mimozní pomocnice taky dobrá, ale mám ji radši v jiné poloze. Čekal jsem od Silnice mnohem víc, po Nights of Cabiria přišla spíš nuda a zklamání, ale význam toho filmu neodepírám. Na rovinu, zkazil mi náladu a budu nad ním muset přemýšlet. (29.10.2008)

Chtěla jenom tančit, bavit, milovat a být milována. A zasadit nějaká rajčata. Vážně toho chtěla tolik? Klaun, po jehož tváři stékají hořké slzy – snílek, který procitnul do reality. Gelsomina. Giulietta Masina. Už jenom pohled do jejích velkých „manga“ očí vydává za tisíce slov. Tisíce slov, jejichž váhu si hrubiánský barbar Zampano uvědomí až příliš pozdě. Stále dál a dál, pryč od trvalých jistot uhánějící silnice je agresivně červenou nití příběhu, který s odstupem času nejspíš není nostalgický jenom pro Felliniho, který sám v mládí utekl k cirkusu. Není divu, že poválečnou Itálii vidí v příznivějších barvách než neorealisté, k nimž kdysi také patřil a kteří jej za tuto idealizaci odsuzovali. Přes „bigger-than-life“ tragičnost postav Masinové i Quinna, přes vědomí, že Silnice musela dojímat a dojímá diváky všech věkových i sociálních vrstev, jsem jen bez většího zájmu, bez jediné slzy dojetí, hleděl, jak ubíhá. Jak pomalu ubíhá. 70% Zajímavé komentáře: sportovec, Kmotr, SeanLSD, GilEstel (29.06.2011)

Pro Carla Carretta prý znamenala postava Gelsominy rozhodující impuls, aby opustil místo předního funkcionáře Katolické akce a slezl z kariérních výšin až do noviciátu Malých bratří Ježíšových na Sahaře, kde mohl sdílet život lidí na samém okraji společnosti. Bůh si používá nejrůznější cesty, jak použít filmů i poměrně sekulárních k tomu, aby zasáhl srdce lidí. Dokážu si představit, které scény musely nejspíš na duchovně otevřeného diváka zapůsobit: noční debatas provazochodcem o tom, že nikdo není zbytečný, Gelsominina rozmluva s mladou řeholnicí o smyslu cesty a stěhování, o opuštění důležitého kvůli Nejdůležitějšímu. Silné jsou i okamžiky, kdy Gelsomina nahrazuje Zampanovi svědomí, a je proto odvržena... a zapomenout nelze ani na slzy v poslední scéně . Rozumím, co asi může oslovit, a sám nevím, proč mě to neoslovilo. S panem Fellinim si prostě nerozumím. Zatím pro žádný z jeho filmů jsem se nedokázal nadchnout a mám potíž cítit s jeho hrdiny. Hledím na vše s odstupem a nudím se. Doporučuji zhlédnout... třeba se nadchnout dokážete. (14.06.2010)

Samozřejmě uznávám jisté kvality tohoto velmi slavného Felliniho snímku, ale na druhou stranu musím přiznat, že mě krom hereckých výkonů a povedeně vykreslené atmosféry poválečné Itálie nic dalšího nijak nezaujalo a celý film mě nechal velice chladným, natož aby ve mě dokázal vyvolat jakoukoliv potřebu alespoň trošku prožívat osudy ústřední dvojice. (27.12.2005)

Na Silnici mně vždycky vadila Giuletta Masina a po nedávné hysterii okolo Susane Boyle jsem konečně pochopil proč. Ale i přes tu falešnou iluzi prosťáčka božího uprostřed nehostiného světa je Silnice silným podobenstvím. Ukazuje Italy jako ovce putující tu za křížem, tu za machistickým rádoby umělcem, který zná jen jeden silácký trik a ten s úspěchem opakuje pořád do kolečka. A bezstarostný smích provazochodce se ukazuje slabým proti tradičnímu rozdělení rolí v italské společnosti, ve které žena pokorně přijímá svou úlohu (viz noční rozhovor s Bláznem) a nechá se vést násilníkem (stejně jako ve válce italský národ). (18.12.2010)