Silnice

Nenápadně se rozvíjející příběh vztahu mezi dvěma naprosto odlišnými osobami, který však v posledních minutách jedinou scénou probudí takový přívál emocí, že nelze pochybovat o tom, že jde o dílo opravdového mistra. A taky Giuletty Masinové, která svou tváří vyjádří vše a od prvních minut si jí divák musí zamilovat. (25.05.2009)

Přepsáno v srpnu 2019. Silnice je intimním obrazem po životě dychtivé duše Federica Felliniho. Silnice je druhem tvorby, která rozněcuje intelektuální mysl k zaručeným interpretacím ušlechtilého rázu. Je to podobné i dnes, kdy vznikají početné performance moderního umění, po jejichž dokončení sami tvůrci dodatečně a horečně hledají a pak nacházejí chválihodně vzletné humanistické a politicky korektní cíle a publikum v úžasu aplauduje, byť původním záměrem byla pouze životně velmi důležitá potřeba výdělku živobytí a samotné představení vsází jen na efekt, abnormálnost či pikantnost formy. Silnice není tímto druhem umění, je výrazem nitra, dotýká se duality vnitřního světa a jedinečně využívá kontrasty, morální zásady a obecné zákonitosti tendencí, vymezující vlastní lidskou povahu a její přirozené chování. Protiklad je výchozím pravidlem, prostředkem i stimulací. Křehkost a drsnost, laskavost a neurvalost, nevinnost a živočišnost, ostýchavost a živelnost, láska a smrt. Neschází ironie a drzé provokování. Silnice je niternou básní a z omšelosti vyvstávají oblouky a kontury řeckého ducha, plápolající touha po kráse, estetice a harmonii. Poetika kontrastů je láskou. Animálním prvkem poetického výrazu nitra duše je Zampanò (velmi dobrý Anthony Quinn s hlasem Arnolda Foà), potulný cirkusový silák a pouťový komediant. Hrubost je instinktivní ochrannou slupkou, strach štěká a zastrašuje možné prvky nebezpečí bolesti vlastní duše. Strach z osamělosti se vztekle ohrazuje v domnění pocitu ohrožení a nenasytně uspokojuje základní pudy a jejich naléhavé potřeby. Láska si krutě pohrává s možností úplného naplnění. Naivní nevinnost duše je Gelsomina (pozoruhodná Giulietta Masina), citlivá venkovská dívka v zasnění intimního strachu. Křehkost má nebývale odolné odhodlání a víru v soulad zvuků i pocitů. Bezstarostná radost ze života je cílem i životní potřebou. Láska má své předurčení i poslání. Důležitým prostředkem pnutí a konfliktů je Matto (velmi zajímavý Richard Basehart s hlasem Stefana Sibaldiho), provazochodec a neposedný pokušitel základní myšlenky strachu. Je tím, po čem toužíme, i tím, z čeho máme největší strach. Je principem i pocitem. Z dalších rolí: zkušený provozovatel cirkusu Giraffa (Aldo Silvani s hlasem Cesara Polacca), k tělesným potřebám otevřená vdova (Marcella Rovere), pomocnou ruku podávající jeptiška (Livia Venturini), Gelsominina chudá matka (Anna Primula s hlasem Francy Dominici), či pud chtíče uspokojující hospodská animírka (Giovanna Galli). Silnice je kouzlem poezie zamyšleného nitra v rozkolu duální podstaty. Je to píseň reality snu, je prostředkem, závazkem i osvobozením. Kontrast, syrovost, sen, pocit, řecký duch. Neobyčejný umělecký prožitek! (12.04.2010)

Zatímco pozdější Felliniho tvorba mě zrovna dvakrát nezaujala, jeho rané černobílé filmy (hlavně Cabiriiny noci a Silnice) mě nadchly. Líbí se mi na nich, že nejsou lámány přes koleno, nejsou afektované, přestože příběh by k tomu leckde sváděl. Je to takový nešvar současných filmů - když se podíváme na průměrné filmové drama, pořád se tam pláče, křičí, symfonický orchestr rozjíždí patetická hudební témata... Přitom, jak nám ukázal mistr, úplně stačí jednoduché témátko hrané na trubku a pohled do očí Giulietty Masiny. Opravdu krásný film, který se vám dostane pod kůži. (19.11.2010)

Můj třetí Fellini. Navíc jsem se k němu vrátila brzy po Cabiriiných nocích, a to přesně, jak jsem si slíbila. Hlavní role se zde opět ujala Felliniho manželka Giulietta Masina. Opět zahrála na výbornou, přesto byla svou polohou hodně podobná Cabirii. Silný příběh o prostoduché a mravně čisté Gelsomině staví na protikladu ní a hrubiánského Zampana. Z toho vyvěrá ne spád dějových zvratů, ale hromada vnitřních pohnutek a utrpení, o kterých budete vy, diváci, nuceni přemýšlet. Zobrazení poválečné Itálie, spodiny, to vše je až realistické. I tak mě ale Silnice bavila o trochu méně než zmiňované Cabiriiny noci, které mi ukázaly, že Fellini nemusí být jen odtažitá nuda (viz 8 a půl). (21.05.2012)

Po Sladkem zivote muj druhy Fellini a podle csfd reziseruv jednoznacne nejlepsi film. La Strada je mnohem pristupnejsi, emocionalnejsi a celkove lidstejsi kousek (asi prave proto si to vykoledovalo Oscara). Stale je tam ale poradny kus spinave italske deprese a hlavne neco, co se zda byt Felliniho trademark - strasne nesympaticke charaktery. Nemam rad cirkusaky a nemam rad italy, kdyz se to spoji a jeden z nich je cirkusovy hrubian a druha je pomatena mimonka hrajici si na Charlieho Chaplina, pak to na hodnoceni moc neprida, ale na rozdil od La Dolce Vita ma Cesta sve kouzlo. 6/10 (16.09.2011)