Silnice

Cesta Felliniho k vlastnímu nezaměnitelnému filmovému rukopisu byla dlouhá a nesnadná. Její existenciální rámec a jednoznačně levicová orientace, pro mnohé dnes tak nepochopitelná, vyplývaly z podmínek, ale i silokřivek tehdejší doby. Pod starou, místy až sentimentalizující fasádou cítíme jasný a nesmlouvavý realistický pohled, který však také současně skrývá první zřetelné náznaky nezaměnitelné jedičné felliniovské imaginace. Lze uvést, že za Gelsominou nahmatáváme již tak trochu Giuliettu. Nakolik jsou hlavní tři postavy alegoriemi vlastností a stavů, jak to bylo vlastní gotickému, renesančnímu či baroknímu umění, zůstává - vcelku logicky - Fellinim záměrně nezodpovězenou otázkou. Jedno je jisté: hrdinové ze skutečného dna společnosti - r. 1954 byl již rokem měřitelného a viditelného hmotného vzestupu celé společnosti, krok za krokem překonávající jak rozvrat a zkázu druhé světové války, tak stejně nelichotivé dědictví třicátých let - jsou svou primitivitou od oživlých vlastností takřka k nerozeznání. Při bližším pohledu do psychologie hlavních postav tohoto romantického civilistního dramatu však vidíme známky skutečného lidství: Quinnův skvělý hrubián a rváč zná i okamžiky soucitu, lítosti, výčitek svědomí, prostomyslná Gelsomina nadčasově neskutečné umělecké kreace Masiny si uvědomuje své ženství a touhu po citu a podobně je vybavena třetí postava poštívače a provokatéra Matta, jehož domnělé bláznovství je jen maskou. Krutý konec filmu není autorskou spekulací, jak by se nad někomu mohlo zdát, ale naopak spojnicí, která jen posiluje převládající tradiční tvarosloví užité filmové řeči a skutečného konce těchto pro většinu společnosti tak pominutelných a zaměnitelných hugovských bídníků doby našich prapra- a prarodičů. Fellini v alegoricky vymezené SILNICI nalezl nejen sám sebe, ale i svůj typ herce a herectví, který ho bude provázet po celou jeho dlouhou hvězdnou uměleckou dráhu. Lesk a jiskřivost tohoto skvělého díle nepomíjejí ani po desetiletích, která uplynula od jeho premiéry. (26.06.2011)

Nie je to film pre kazdeho divaka a uz vobec nie pre divaka, ktory uprednostnuje skor komercne filmy, ku ktorym patrim aj ja, ale tento film sa mi jednoducho pacil. Mozno to bolo aj tym, ze Giulietta Masina si zahrala aj PERINBABU (1985) v Jakubiskovom filme a prvykrat som ju videl v inej ulohe, co bolo pre mna zaujimave, ale aj medziludske vztahy v tazkom zivote, kde ludia len tak tak prezivali a arogantne spravanie Anthonyho Quinna voci ostatnym ludom ma jednoducho zaujali. Neviem, ci bude Fellini patrit medzi mojich oblubenych reziserov, pretoze jeho AMARCORD (1973) ma az tak moc nenadchol, ako som ocakaval, ale vsak uvidim po zhliadnuti jeho dalsich filmov, ak sa mi naskytne prilezitost. Obaja herci Quinn a Masina zahrali svoje postavy velmi dobre a film ziskal i Oscara za najlepsi cudzojazycny film... 27.01.2010 ______ Anthony Quinn - (Zampano) +++ Giulietta Masina - (Gelsomina) +++ Richard Basehart - (Matto - blázon) +++ Aldo Silvani - (Pan Giraffe - riaditeľ cirkusu) +++ Marcella Rovere - (Vdova) +++ Livia Venturini - (Mníška) +++ Produkcia: Dino De Laurentis +++ Hudba: Nino Rota +++ (27.01.2010)

O tom, že je to dobrý film, asi nelze moc pochybovat, stejně jako o tom, že jsou zde výborné herecké výkony. Nemůžu si ale pomoct, protože to není něco, co by mě odrovnalo natolik, abych si z toho sednul na zadek. Je to výborná ukázka toho, že Fellini uměl vyprávět příběhy a zároveň se dokázal na lidi podívat tak, jak se nám to většinou nebude líbit. (11.12.2014)

Chtěla jenom tančit, bavit, milovat a být milována. A zasadit nějaká rajčata. Vážně toho chtěla tolik? Klaun, po jehož tváři stékají hořké slzy – snílek, který procitnul do reality. Gelsomina. Giulietta Masina. Už jenom pohled do jejích velkých „manga“ očí vydává za tisíce slov. Tisíce slov, jejichž váhu si hrubiánský barbar Zampano uvědomí až příliš pozdě. Stále dál a dál, pryč od trvalých jistot uhánějící silnice je agresivně červenou nití příběhu, který s odstupem času nejspíš není nostalgický jenom pro Felliniho, který sám v mládí utekl k cirkusu. Není divu, že poválečnou Itálii vidí v příznivějších barvách než neorealisté, k nimž kdysi také patřil a kteří jej za tuto idealizaci odsuzovali. Přes „bigger-than-life“ tragičnost postav Masinové i Quinna, přes vědomí, že Silnice musela dojímat a dojímá diváky všech věkových i sociálních vrstev, jsem jen bez většího zájmu, bez jediné slzy dojetí, hleděl, jak ubíhá. Jak pomalu ubíhá. 70% Zajímavé komentáře: sportovec, Kmotr, SeanLSD, GilEstel (29.06.2011)

Martina Heideggera přivedla autenticita k životnímu omylu (krátké podpoře Hitlera v roce 1933), J.P. Sartra o třicet let později k marxismu a z Felliniho se stal mezitím zapálený socialista. I prozřel Fellini a opouštěl neorealismus s každým dalším filmem. Přispěl k tomu i Jung, jehož Fellini prostřednictvím autobiografie Vzpomínky, sny, myšlenky tehdy objevil. (06.10.2008)