Ztraceni v Mnichově

Premiéra nejnovějšího filmového počinu Petra Zelenky, který filmy točí spíše sporadicky a raději se věnuje divadelní režii, je nejen na české poměry výjimečnou událostí. Nejen pro znalce jeho skvělých předchozích filmů zde přichází s novým snímkem, který nese typické znaky jeho režijního rukopisu a současně vykazuje známky svěží filmařské invence a vynalézavých postupů. Dominantním tématem filmu je revize tradičního českého pohledu na Mnichovskou dohodu (jak je zachycen například ve Vávrově dvoudílném filmu Dny zrady), kolem níž se vše točí - Zelenkův scénář vychází z textu českého historika Jana Tesaře Mnichovský komplex z r. 1989 o stereotypech a hluboce zakořeněných mýtech v české národní sebereflexi. Jan Tesař, kterému je celý film v úvodních titulcích věnován, mimochodem stále žije, je to už starý pán (ročník 1933), který se straní lidí, trvale žije v zahraničí, a Zelenka s ním byl při vzniku filmu v kontaktu a tuto jeho knihu dával prý všem členům štábu povinně číst :) (a dle jeho osobního vyjádření by byl rád, kdyby k jejímu přečtení diváky přesvědčil i jeho film). Film jsem viděl poprvé na novinářské projekci a podruhé na předpremiéře s účastí režiséra, kterému jsem položil o jeho filmu několik otázek - působil na mě dojmem, že je to velmi inteligentní a schopný chlapík, který dobře ví, co dělá a co chce tímto filmem říct, a který se v českých podmínkách svými filmy rozhodně vymyká. Osobně se mi například líbí, že každý jeho film je uvozen nenápadnou formulkou, že se jedná o film "Petra Zelenky a jeho přátel", čímž má být dle režiséra podtržen kolektivní charakter vzniku každého filmu (jenž by tedy neměl být chápán jen jako dílo jednoho člověka - režiséra). Film přitom střílí i do vlastních řad, kdy nejen ukazuje různé filmařské postupy ze zákulisí natáčení, ale dokonce i podvádění s evropskými filmovými dotacemi prostřednictvím falešné zahraniční koprodukce (ještě před 10 lety to prý jeden český filmař takto skutečně dělal, dnes už to kvůli finančním auditům filmů není možné). V tomto ohledu není tomuto filmu svaté nic - na paškál si bere kdeco, a přitom neztrácí na zábavnosti a překvapujících momentech - vidět film alespoň dvakrát je ideální k tomu, aby si tam člověk vychutnal všechno, co mu napoprvé uniklo. Za mě velký divácký zážítek z neobyčejně promyšleného a tematicky aktuálního filmu - za sebe doporučuji všemi deseti. Zajímavosti: 1. Během natáčení nebyl zraněn žádný papoušek. 2. Naopak shořelá motorka ve filmu byla autentická (nejednalo se tedy o maketu). 3. Natáčení filmu ve filmu bylo pro herce někdy matoucí. Když například zaznělo hlášení „stop“, nebylo jasné, jestli je to skutečné stop nebo jenom to hrané. Skutečný štáb s režisérem Zelenkou musel proto všechno hlásit anglicky, aby se to rozlišilo. (13.10.2015)

Jeden z nejoriginálnějších a nejnápaditějších filmů domácí kinematografie za posledních několik let. Celý film se nese v duchu klasických filmů o filmu s dávkou dokumentární a klasické filmové části. Samotný casting je perfektní a díky němu se to důvtipem, autentičností, nadsázkou či povedenými narážkami jen hemží. Je nutné taktéž pochválit skvělou režii a soundtrack. Jednoduše film, který netahá za ručičku, ale musí se opravdu sledovat. [85%] | Kino - Prom. (25.10.2015)

"Oni si na výročí Mnichova přitáhnou vypelichanýho frajera, kterej říká, že Hitler je kámoš." Film o Daladierově ukecaném papouškovi mě hodně bavil a proto jsem mírně rozladěn, že po něm následoval přibližně dvakrát tak dlouhý fiktivní film o filmu. Ten si sice skvěle pohrával s myšlenkou falešných produkcí, grantů, zahraničních filmových hvězd a alternativního pohledu na historii, ale to jsem prostě nechtěl vidět. Takže poděkujme Francouzům za to, jak nám šli v Mnichově na ruku a nechme to být. (05.06.2016)

V mnoha ohledech musím souhlasit s Radkem 99. Úroveň zpracování MNICHOVA je v českých poměrech jistě nadprůměrná a základní nápad o spojitých nádobách natáčení filmu ve filmu je nesporně dobře zvládnutý. Co drhne, až pláče, je však historický exkurz provázený nemístnými urážkami našeho národa. Shrneme-li meritum historizujících postřehů, o něž se Petr Zelenka snaží obohatit naše dosavadní vědomosti o Mnichovu, neubráníme se žasnoucímu údivu. Mnichovský komplex je záležitostí nikoliv r. 1938, ale věcí poválečnou. Když na podzim 1939 Beneš, vůdce druhého odboje, obnovil boj s nacisty, těšil se celonárodní úctě a obdivu (podle sociologických průzkumů z let třetí republiky jeho popularita oscilovala mezi 80-85% preferencí). Myšlenka, že Francouzi byli dotčeni tím, že na Paříž útočily československé tanky, protože zločinní Češi pokračovali v jejich výrobě i po září 1938 (kupodivu i po březnu 1939), je zralá do duchovního kovošrotu. Stejně tak jako idea, že v květnu 1938 si Beneš u čerstvého premiéra objednal scénář mnichovské popravy československé demokracie nebo že poslední měsíce prvorepublikové demokracie byly nedemokratické (parlament nahrazovala jiná fóra, což bylo dáno stupňující se dramatičností situace na v létě a na podzim 1938). Tento kvazipostup, který ze všeho nejvíce připomíná objev horečky omladnic u mužů v Klapkově románu TŘI MUŽI VE ČLUNU, zbytečně znehodnocuje projekt, který by jinak patřil k nepočetným ozdobám polistopadové historie českého hraného filmu. (03.11.2015)

Žánrově nezařaditelný film postavený na zcizujících efektech a jemné hře s filmovými odkazy. V neposlední řadě bytostně aktuální a štiplavá sonda do nitra české národní povahy. Téma mnichovské zrady proto může sloužit jako modelová situace, která rozkrývá náš repetitivní postoj k vnímání velkých evropských událostí a nedůvěře vůči zbytku Evropy. Ztraceni v Mnichově je i přes neoddělitelný politický komentář vyznáním lásky k filmu, neodbytné touze sdělovat prostřednictvím filmového média své myšlenky a bojovat za ně až do úplného konce. Hladké spojení hraných a pseudodokumentárních prostředků tmelí absurdní humor i neotřelý výklad „mnichovského komplexu“. Výsledek je zábavný, v mnoha ohledech inspirativní a v půvabně poetickém finále velmi silný. (22.10.2015)