Hlava-ruce-srdce

Oděn ve skvostném rakousko-uherském kabátku (digitální 4K projekce je šťavnatá a barvitá) je film uvozen náznakem okultismu, jenž by se mohl stát záminkou pro mysteriózní pátrání či revizi historie, ale postupně přesedlá v hledání vnitřního smyslu skrze spoustu skrytých významů a postavy a příběh pouze vkomponovává do jakési bajky o králi a dvou synech. Zatímco některé myšlenky řečené v zastřené řeči se lvem, sovou a živoucí rukou mě nadchly, jako by svůj význam měli jen v daný moment a daný okamžik a nevztahovaly se na celé dílo, což je zásadní škoda. Kdyby totiž motiv o významu celistvosti člověka, kde nestačí mít jenom hlavu, nebo jenom srdce a kde ztráta ruky je stejně zásadní jako ztráta duše, tvořil hlavní dramaturgickou klenbu, byl by film fascinující. Takhle mu chybí nějaký hlavní důraz, zřetelnější příběh a hlavně konec, který by všechno nepostavil na hlavu. A taky by si zasloužil lepší než nejhorší plakát roku. (26.10.2010)

Každé těhotenství je příslibem zázraku - JOSEPH ROTH 1914. V té úvodní scéně " Ve vaně " se mi docela zvedl žaludek. CHYBA VE FILMU - Plukovník Haindrich se ve vaně sice postavil, ale nevylezl z ní, když však dopadl, tak dopadl na koberec vedle vany ( 8 minuta ). Jinak je to strašně pomalej film, někdy jsem si vypomohl rychloposuvem. Přistupte prostě na fakt, že smysl některých věcí je mimo vaši představu. Scéna ve 36 minutě a " Fackující ruka " je tak trikově ubohá, že mě to rozesmálo. Vrchol pak přijde o deset ( hlav ) minut později. To už jsem to chtěl vypnout. Docela dobrý námět, který je trikově i obsahově odfláknutý, zdlouhavý a někdy i šíleně nudný. (16.07.2011)

Musím přiznat, že na tento film se mi velmi těžko koukalo a stejně těžko mi je jej hodnotit. Na jedné straně tu stojí zajímavý námět, neotřelý příběh vztahového mnohaúhelníku, kde v každém úhlu je cos skryto, velmi zralé herecké výkony, které u některých představují standard, u jiných (Roman Zach) mohou být pro mnohé překvapením, a v neposlední řadě výborná kamera, povyšující tento film do kategorie příběhů snových. Na druhé straně se mi na první pohled jednoduchý, ale ve své podstatě dosti spletitý, děj velmi těžko sledoval, pochopit pohnutky jednání jednotlivých postav mi na první zhlédnutí přišlo téměř nemožné, a nakonec, a to mi vadilo snad nejvíce, přičemž ale nedokážu určit, zda to třeba nebyl režisérův záměr, velmi chladný a odosobněný přístup všech protagonistů k celému příběhu. Jako by ve filmu byli a zároveň se vznášeli někde mimo… Film má své nezpochybnitelné hodnoty, za které si dobré hodnocení bezesporu zaslouží. Zůstávají ve mně, nicméně, pochybnosti, takže si dávám za úkol jednou se k tomuto zajímavému počinu československé kinematografie ještě vrátit… (27.05.2015)

Měla jsem za to, že půjde o zajímavou kriminálku s mysteriozním nádechem,takové já můžu. Brzy jsem byla vyvedena ze svého omylu, protože se mi dostalo nehezkého bolehlavu navlečeného do secesního hávu. Vůbec jsem neměla tušení, jak mám tenhle film uchopit a rozlousknout. Zřejmě, což je samozřejmě velmi pravděpodobné, byl nad rámec mého chápání. Asi nejsem dost intelektuálně vyzrálá osobnost, když si nedokážu z tohoto příběhu odnést ten správný prožitek. Všechno a všichni mi přišli na hlavu padlí. (03.05.2011)

Mysteriózní afrodiziakum zašifrované na prahu geniality a absurdity. Zhypnotizované vladařství morgianovského svádění v tabuizované komnatě „karpatského hradu.“ Zamotaný svitek, který se rozvine jen těm, kteří jsou schopni nalézt univerzální klíč, předat kouzelnou moc nástupcům chrabrým a odvážným „žít život“, procítit ho, nezabřednout v polorozpadlé existenci omámené iluze. Statek jako tichý chrám myšlenky hibernace autorské decentnosti. Pošetilost, bázlivost mysli odpírají vidět srdcem hmatatelnost metaforické smyčky. Postavy jako náměsíčníci neschopni se odtrhnout od rozechvělé paralýzy, jako shozené figurky na šachovnici preciznosti surrealistických dispozic, bezvládné figuríny prchající do úkrytu „šminek“ imaginace. Uzamčeni v sobě, utonulí v kýči nejednoznačnosti, vrstevnatých variantách nazírání. Jedna ruka tleská – odcizená, probuzená, mudrcovská. Mysteriózní rébus z řádu estetické abstrakce, mýtu secesní šarády. Jsme pouhá torza v klubu racionality, v symbolickém „srdci vjemů,“ jako médium šizené vášní, oddáni naslouchat neslyšitelnému, zasvěceni iracionalitě. Mimo tento svět popíjejí nektar svěží, blahodárný, na půdě zemské jako těla bez duše zešíleli z jasu dne i noci. Dopátrat se nekonečna cestou citu, vybočit z pokušení. Nadpřirozená pomatenost ničí světlo bytí. Příběh bytí se odebírá do nedobytné pokladnice. Klame vnější stylizace. Je třeba zapojit mysl, chránit dotek myšlenky, nenápadně pootevřít srdce skrytě nápadité vnitřní metafory. Inkognito příběhu jako corpus delicti vyšší moci, která jako velká dáma sní o velkém světě bez škrabošky nicotných dýchánků. (27.05.2015)