Zoufalci

Nebýt těch nekonečných detailů(co to jako mělo být-zachycení duševního rozpoložení?, cesta do duší zúčastněných?,-ale no tak..) výrazů obličejových partií dobrých herců, mé hodnocení by bylo výrazně výše. Dost mně to rušilo (otravovalo). Ale abych se nepokakal-takhle dobré české filmy zas tak často nevídám. A pan Plesl jako rodinný psycho tyran? Bonbónek!! (11.07.2020)

2007 - PUSINKY, r. Karin Babinská. 2008 - KULIČKY, r. Olga Dabrowská, 2009 - ZOUFALCI, r. Jitka Rudolfová. Zdá se, že vedle mladé generace filmových tvůrců, u nichž je styl nositelem významu a výpovědní hodnoty (Najbrt, Sláma, Ševčík), se v české polistopadové kinematografii objevuje linie mladých tvůrkyň, které dokončily či dokončují studium na FAMU a jde jim především o postihnutí mentality různých generací. Zatímco Babinská a Dabrowská ve svých debutech hledaly suverénní formální výraz, což na druhou stranu ale korespondovalo s tématy jejích snímků, Rudolfová se představila formálně svébytnou prvotinou, u níž je ale problém někde jinde. Stylistická preciznost, kdy vyniká především práce se zvukem, jeho zdroji a "asociativní" montáž, spolu s vyprávěním s nespolehlivými flashforwardy pro mnohé diváky zastře vykonstruovanost, diváckou podbízivost a lživost toho, o čem se vypráví. ZOUFALCI nemají trojrozměrné, živoucí a skutečně dýchající postavy, nýbrž několik sociologických typů a karikatur (existuje český film, který mj. tematizuje homosexualitu a přitom postava gaye NEodpovídá pouze heteronormativní představě?), na nichž se demonstruje jednoduchá teze vyjádřena již na plakátech věnovaných konkrétním figurkám. Na místo toho, aby se o mentalitě lidí v určitém věku něco sdělilo, zde máme sled divácky vděčných scének na určitá témata - tloustnutí, alkohol, přiznání homosexuality rodiči, výlety s bývalým přítelem ad. Film tak neříká něco o generaci třicátníků, ale spíš prozrazuje mnohé o divácích, kteří se s takovými chcípáčky cestujícími z města ztotožní. A postavit jeden polistopadový trend v české kinematografii, tj. cestu z města, na hlavu tím, že posílím jiný, tj. chcípáčkovství, mi přijde jako vytloukání klínu klínem. Přestože je Rudolfová žačkou Věry Chytilové a v ZOUFALCÍCH odkazuje na DĚDICTVÍ a HEZKÉ CHVILKY BEZ ZÁRUKY, má bohužel blíž k pozérskosti jednoho z představitelů některými novináři vykonstruované "nové nové vlny 90. let" - Davidu Ondříčkovi. 5/10 (14.11.2009)

Alespoň ten název nelže, protože všechny postavy v tomto filmu (už ani nevím přesný počet, jak mě to nudilo, ale myslím, že jich bylo sedm) jsou opravdu zoufalci. A nejsou normální, jeden vedle druhého prostě jsou něčím zvláštní. A tenhle typ filmu (o "lidech" pro lidi) mě už začíná štvát, speciálně, když nikam nevede, není tady nic, nad čím by se člověk měl zamyslet (nebo to závěrečné "lidi myslí hlavně na sebe" mělo být myšleno jako zamyšlení?) nebo s čím by se člověk mohl ztotožnit. Zkrátka a dobře, mám rád dramata o lidech, ale tohle šlo absolutně mimo mě. Než na tohle koukat podruhé, to si raději půjdu vybrat nějakou pěknou zeď a budu na ni 102 minut nepřetržitě zírat. Určitě to bude lépe strávený čas. 40 %. (20.06.2011)

Rudolfova se svou celovecerni prvotinou ukazala, ze je celkem schopna reziserka, ve filmu ukazala nekolik dobrych napadu. Potesi i neokoukani herci, i kdyz zde si nejsem jisty, zda za to nemuze spise nezname jmeno reziserky. Film pojednava o lidech meho veku, kteri resi nebo neresi sve cetne problemy. Namet tedy neni nicim originalni, postavy nezajimave, dialogy mnohdy vyumelkovane. Nejvetsi minus vsak davam, ze me Zoufalci vedli k zoufale nude. Dalsi z nekonecne rady ceskych filmu, na ktere clovek rychle zapomene... (20.06.2011)

To měla být autentická sonda do života třicátníků? Mě všechny postavy přišli jako z jiného světa, jako obyčejné karikatury, které se snaží žít obyčejný život, nějak dobře jim to zrovna nejde a plácají se v problémech. Dokonce jsem měla pocit jakoby je ten jejich život neživot bavil. Bohužel jsem se ani s jednou z postav nedokázala stotožnit a to jsem v jejich věku. (26.07.2010)