Darmošlapové

Zatím nejslabší film, jaký jsem od Felliniho viděl. To však ale neznamená, že by byl špatný, to rozhodně ne. Darmošlapové jsou perfektní po herecké a filmařské (i když v té to je trochu slabší, než v jiných Felliniho filmech) stránce a mají velmi zajímavou myšlenku. Celé to vypráví o bohatých skoro třicetiletých mladících, co se potulují po ulicích a bálech, v životě se strašně nudí, pořád žijí u rodičů a tak nějak neví, kam v tom životě dál. Naštěstí se tenhle film liší od jiných s podobným dějem a má něco jako zakončení. Takže se mi to líbilo i po té příběhové stránce, jenom mám problém se stopáží, protože i ta hodina čtyřicet mi přišla moc. Místy jsem se nudil a těch míst bohužel nebylo málo. Vlastně to je poprvé, kdy mě nějaký Fellinho film, byť jenom chvílemi, nudil. Ale jinak to rozhodně špatné není, jen to není to nejlepší od Felliniho. Slabší 4* (16.01.2020)

I flákačství se dá podat s určitou grácií jako nám ukázali mnohem později bratři Coenové nebo Charles Bukowski. To Fellini to chytil z jiného konce. Ukázal nám partičku budižkničemů, příživníků a parazitů bez ambicí, kteří se jen tak proflakují životem a žádnou grácii nemají. Je to taková ta skupina lidí, kterou vysoce pohrdám. Sice jsou schopni sem tam kouknout kritickým okem na svůj dosavadní život, ale to jen ve stavu opilosti (Alberto) nebo ve stavu prozření (Moraldo). A jen jediný je schopen se svému životu postavit. (08.11.2006)

Snad první film počínající zralé fáze Felliniho tvorby vybočuje z dobového zaměření na strádání tzv. lidových vrstev a zaměřuje svou pozornost na sociální parazity. Mělkost a prázdnota jejich existence, ta myšlenková i ji doplňující mravní, je zřejmá. Manželský pár středních let, lnoucí k sobě pevnou a nepřestajnou láskou, je přesvědčivý v nenásilné demonstraci svého samozřejmě a nenápadně žitého lidství v pozitivnosti své varianty vůči výchozímu modelu. Je zvláštní, že nikdo si tu nepovšimnul hereckého projevu jedné z nejlepších českých hereček vůbec - tragické i marnotratné Lídy Baarové-Babkové. Felliniho suverénní kresba italského maloměsta, vyznívající nadčasově, se od českých poměrů (HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU) příliš neliší. Lidé jsou tady i tam až příliš lidští ve svém ne-lidství. Půlstoletí starý film italského mistra si uchovává svou svěžest. Divák tu má stále jistotu, že v této oáze ducha bude vždy náležitě napojen i zasycen. (26.08.2007)

Potkávám je na FF MU dost často. Někteří filosofují o Bohu, někteří po nocích děvkaří, ale všichni jsou živeni maminkami, které v nich vidí budoucí badatele a držitele Nobelovy ceny a nevnímají, že jedné v čem jsou ti jejich potomkové výjmeční, je spotřeba piva a tvrdého alkoholu na den. Proto mám Darmošlapy jako film rád. I když ho sráží melodramatická zápletka o napraveném novomanželovi. Ale to je základní problém celého italského neorealismu. (17.09.2008)

Říkal jsem si, že tentokrát se na film Federica Felliniho budu stoprocentně soustředit. Díky tomu a i díky pravděpobodně mnohem jednoduššímu obsahu než má Sladký život (a co si budeme namlouvat, kdyby měli Darmošlapové minutáž stejnou jako La Dolce vita, trpět budu zrovna tak) jsem snímek byl schopen vnímat a pochopil jsem snad úplně všechno. A tak tedy mohu s klidným svědomím a naprosto zodpovědně říct, že Fellini mi nesedí. Moji oblíbení režiséři, když se pustí do filmu, musí mít nápad. Samozřejmě, že Darmošlapové ten nápad také mají, nevím, jak na rok 1953, ale snad už tehdy byl dostatečně plytký a nijak inovativní a mě, jakožto fanouška především science fiction, příběh o ne úplně šťastném manželství a partě lidí, jejichž existenci by tento svět byl schopen oželet, opravdu nenadchne. Zpracování je však precizní s kvalitní hudbou a také s nepříliš pestrým hereckým genofondem, na to si ale asi budu muset u Italů zvyknout :-). (08.05.2006)