Darmošlapové

Stylově se Fellini drží neorealistického kánonu, ale narativními prostředky se mu přeci jen již vzdaluje, některé scény mají velmi poetický až mystický nádech, objevují se zde také subjektivní náznaky jako odjezdy kamery od spících přátel během Moraldova úniku z města. Rozhodně se již dá mluvit o typickém felliniovském filmu, jak co se týče komentovaného děje, rozrušování narativního oblouku na epizody s důrazem na bezdějovost, různorodých postaviček i rozmáchlých scén (karnevalové veselí i vichřice na soutěži královny krásy). Oproti následujícím filmům však epizody nejsou pevněji provázané a nemají rovnocenný účinek, čímž film osciluje mezi působivějšími a spíše doplňkovými momenty. Lída Baarová zde sice nedostala moc vděčnou roli, ale jediný okamžik, jímž mohla plně vyniknout uprostřed karnevalového reje je jedním slovem nezapomenutelný a Baarová ještě jednou mohla zazářit v plném hvězdném lesku. (14.12.2010)

Nejtěžší je asi zachytit život člověka, který v podstatě žádný život nemá. Popis charakterů několika přátel (každý z nich má ve filmu svou "psychologickou" scénu) je i přes černobílý materiál velmi pestrý. A i když se konec dá podle nejrůznějších náznaků uhodnout, stejně vás (emocemi i způsobem natočení) strhne. Takže...pane Fellini, co dál? Uvidíme! :-) (29.05.2006)

Pokaždé, když se vypravím do (tohoto italského) maloměsta každým svým prvkem vtělujícího periferii, narazím záhy na mokrý fáč splínu, který se k němu přilepil a stal se jeho součástí, takového splínu, o němž Walter Benjamin prohlásil, že to je „pocit, který odpovídá permanentní katastrofě.“ Při svých návštěvách v něm cítím, jak ničivá tektonika otřásá ne snad letitým zdivem jeho staveb, ale beztvarými fluidy duší jeho obyvatel, nořících se do únavy za potěšením na samá dna moří, která se uvnitř nich samých vylila ze břehů anebo vyschla. Přemíra sil či slabostí vrací všechny toužící či neuspokojené na začátek hry hned po několika krocích v stranu, v níž tušili čnět svůj ideál. Je to snad osudovou kletbou snesenou na malá města a jejich obyvatelstvo, že ani nedokáží dohlédnout svého snu a podaří-li se jim to náhodou, ustrnou hrůzou nad jeho falší. Darmošlapové dokonale vystihují marnost tohoto koloběhu, jeho katastrofičnost, jež prosvítá v rozhovorech smutných ne-hrdinů, v jejich sebereflexích, v klidu, který se rozlévá po leštěných plochách zrcadel jejich návyků, posvátného stereotypu, toho motoru roztáčejícího střepy tohoto šedého kaleidoskopu. Jsou nesentimentální a nepatetičtí, nepoučují, provádějí návštěvníka s vřelostí a s vědomím „půvabu věcí zašlých“, ale hlas vlaku, směřujícího ke skutečnému životu a tvorbě, si nelze odmyslet od jednoho každého líného kroku zde učiněného. Právě nádraží je skutečným centrem tohoto světa, jediným opravdovým korzem, kde padají masky. Do detailu věrné zpodobení. (23.11.2010)

Už dávnejšie som konštatoval, že nadšenie, ktoré som pociťoval ako dvadsaťročný pri sledovaní Felliniho filmov vo filmovom klube už dávno vyprchalo. Obzvlášť výrazne som to pocítil pri dnešnom sledovaní Darmošľapov, kde mojim dominantným pocitom bol mix nudy a podráždenosti. Som alergický na prehnané gestá, vykrikovanie namiesto rozprávania, teatrálnosť v každom konaní, skrátka to, čo sa milosrdne nazýva talianskym temperamentom. Okrem toho ma pramálo zaujímali osudy postáv filmu, čo presne vyjadril jeden z užívateľov slovami, že sa nedá nakrútiť zaujímavý film o nezaujímavých ľuďoch. Čakal som sklamanie a dostalo sa mi ho v plnej miere. (05.04.2023)

Pro mě zatím nejlepší Felliniho film. Ač se světového věhlasu režisér dočkal až svými pozdějšími díly, já zřejmě budu spíše fanouškem jeho raných pokusů. Darmošlapové jsou skvělou mozaikou maloměstských charakterů, kteří by rádi mířili ke hvězdám, ale místo toho zůstávají stále v jedné a té samé díře. Nesoudící, procítěné a citově turbulentní v tom nejlepším slova smyslu. [LFŠ 2024] (04.08.2024)