Darmošlapové

Nejtěžší je asi zachytit život člověka, který v podstatě žádný život nemá. Popis charakterů několika přátel (každý z nich má ve filmu svou "psychologickou" scénu) je i přes černobílý materiál velmi pestrý. A i když se konec dá podle nejrůznějších náznaků uhodnout, stejně vás (emocemi i způsobem natočení) strhne. Takže...pane Fellini, co dál? Uvidíme! :-) (29.05.2006)

Potkávám je na FF MU dost často. Někteří filosofují o Bohu, někteří po nocích děvkaří, ale všichni jsou živeni maminkami, které v nich vidí budoucí badatele a držitele Nobelovy ceny a nevnímají, že jedné v čem jsou ti jejich potomkové výjmeční, je spotřeba piva a tvrdého alkoholu na den. Proto mám Darmošlapy jako film rád. I když ho sráží melodramatická zápletka o napraveném novomanželovi. Ale to je základní problém celého italského neorealismu. (17.09.2008)

Jeden z Felliniho prvních čistě režijních filmů. Darmošlapové. Lidé bez cíle, s ironickým úsměvem na tváři, vysmívající se nejen okolí (a hlavně pracujícím...), ale možná i sami sobě. Nemají cíle, spíše bloudí před. ve víru nočního života. Více či méně důležitých motivů Fellini vystavěl spoustu (a k mnohým se v budoucnu ještě vrátil): ženy, rodina, nespoutaný život, cirkusáctví/kabaret, chtěné útěky do jiných prostředí/měst a nejasnost v bloudění i nitru hrdinů. Dá se nalézt několik vynikajících scén (Alberto po plese, Moraldův odjezd nebo intelektuálův útěk ze "spárů" slavnějšího herce...), hudba Nina Roty je ve filmu bezchybná, ale přesto postrádám nějakou konečnou výjimečnost, která by film povýšila. Možná absenci vykoupení/morality, jaká "osladila" konec Sladkého života... 70% (06.12.2006)

Bez stálej práce, ale stále s plným žalúdkom, teplou večerou a postieľkou po krčmovo pouličných pestvách noci. Tak si žije partia mladých mužov okolo tridsiatky v malom prímorskom meste povojnového Talianska. Rodina sa postará o nocľah a živobytie, dotyk s veľkým svetom zabezpečia karnevaly a občasné kultúrne predstavenia umelcov zavítajúcich z veľkých miest (rozjarený tancujúci sprievod, farebné papierové flitre, girlandy sú typickými znakmi i pre neskoršie Felliniho filmy) a nejaký ten peniaz na pohárik čohosi silnejšieho sa vždy niekde splaší. Flákačský život bez práce je pohodovou alternatívou sveta živnostníkov večne pracujúcich pre svoj krámik, či sveta ťažko pracujúcich robotníkov (o čom sa presvedčia i vysmievajúci sa hrdinovia v následnej konfrontácii s päsťami nahnevaných cestárov). Pocity nenaplnenia a nezodpovednosti k vlastným skutkom spôsobujú tienisté stránky života darmošľapov. Sny o úniku do veľkých miest, na svetové divadelné scény, sny o neodolateľnom zvodcovskom šarme, ktorému podľahne každá, ale narážajú na tvrdú realitu. V tomto Felliniho filme dominuje nenáročná mikropríbehová linka opakujúceho sa malomestského prežívania s jemne načrtnutým sociálnym podtextom. (18.08.2005)

Pokaždé, když se vypravím do (tohoto italského) maloměsta každým svým prvkem vtělujícího periferii, narazím záhy na mokrý fáč splínu, který se k němu přilepil a stal se jeho součástí, takového splínu, o němž Walter Benjamin prohlásil, že to je „pocit, který odpovídá permanentní katastrofě.“ Při svých návštěvách v něm cítím, jak ničivá tektonika otřásá ne snad letitým zdivem jeho staveb, ale beztvarými fluidy duší jeho obyvatel, nořících se do únavy za potěšením na samá dna moří, která se uvnitř nich samých vylila ze břehů anebo vyschla. Přemíra sil či slabostí vrací všechny toužící či neuspokojené na začátek hry hned po několika krocích v stranu, v níž tušili čnět svůj ideál. Je to snad osudovou kletbou snesenou na malá města a jejich obyvatelstvo, že ani nedokáží dohlédnout svého snu a podaří-li se jim to náhodou, ustrnou hrůzou nad jeho falší. Darmošlapové dokonale vystihují marnost tohoto koloběhu, jeho katastrofičnost, jež prosvítá v rozhovorech smutných ne-hrdinů, v jejich sebereflexích, v klidu, který se rozlévá po leštěných plochách zrcadel jejich návyků, posvátného stereotypu, toho motoru roztáčejícího střepy tohoto šedého kaleidoskopu. Jsou nesentimentální a nepatetičtí, nepoučují, provádějí návštěvníka s vřelostí a s vědomím „půvabu věcí zašlých“, ale hlas vlaku, směřujícího ke skutečnému životu a tvorbě, si nelze odmyslet od jednoho každého líného kroku zde učiněného. Právě nádraží je skutečným centrem tohoto světa, jediným opravdovým korzem, kde padají masky. Do detailu věrné zpodobení. (23.11.2010)