Džusový román

Život jako permanentní snaha o překonání pocitu odloučenosti, jakkoli naivní a džusová se někdy může zdát. A v centru vzkříšená formanovská optika a poetika (se všemi svými klady i zápory). Ta Feničovi umožnila nejen poukázat na neměnnost, ba obecnost jistých lidských tužeb, pohnutek, emocí a osobních trablů a paradokumentárně vykreslit určitý výsek socialistické reality, ale i dokázat, nakolik se od šedesátých let změnila samotná povaha skutečnosti, a jak se od sebe tyto dva stavy společnosti liší. Překročil tedy rámec běžné generační výpovědi. Skutečnost (80. let) je kinematografická, jakoby naznačuje Fenič, když opakovaně zpřítomňuje metaforu filmového střihu u montážní linky, zalévá scénu symbolickým "džusovým" světlem a vrací do děje přenosné rádio, z něhož se mechanicky, bez ustání linou dobové šlágry, ironicky komentující dění v obraze. Přeryv mezi realitou a snem o realitě se definitivně zahladil. Film se stal nedílnou součástí našich životů a proměnil naše vidění, očekávání i cítění. Z lásky se sice stala limonáda, zato k ní můžeme kdykoli vypnout hudební doprovod. (09.12.2010)

Socialistický realismus v praxi aneb Tady se v mimopracovní době spát nebude. 1) Není divu, že film skončil v tresoru. Depkoidní životní názory a postoje příslušníků dělnické třídy - nositelky nejlepších tradic pokrokového revolučního hnutí - by dostaly do kolen i jiné ptáčky, než uvědomělé budovatele socialistických zítřků. Film jakoby předznamenal krátké reformní období reálného socialismu, které bylo tehdy na spadnutí. 2) Podobné téma zpracoval Bohdan Sláma v Divokých včelách, tentokrát v podmínkách rozvinuté kapitalistické společnosti. 3) Zajímavému filmu bych před pětadvaceti lety dal určitě pět hvězdiček - za odvahu a společenský přesah. Společenský přesah trvá dosud a bude tu, co bude lidstvo lidstvem. Jenom to zpracování bych si dnes už uměl představit trochu jiné. 4) Fero Fenič prohlásil, že dramaturgyně Soňa Kroupová uvádí více než 300 změn ve scénáři, které si režim vynutil před propuštěním filmu do distribuce. (26.11.2011)

Podle úplně blbého názvu jsem se strachem očekával, kde se zpozarohu objeví Vaculík s Tofim a ojedou nám krásnou něžnou Mihulovou. Byl jsem příjemně překvapen. Fero čerpal a statečně plagyoval někde u Formana-Lásky něžné plavovlásky a Hoří má panenko. Dalo se na to koukat, obraz socialistické vesnice slušně zvládnut ale nepobaví tak jako zmíněné 2 filmy našeho velikána. I technicky je to prostě debut. Některé scény příliš dlouhé a nicneříkající. (06.02.2011)

Film o životě takovém jaký je, a ne o jakém sníme. Osudy mladých lidí ani za socialismu nebyli jednoduché, a o tom vypráví tento snímek, který svou tvrdou kritikou tak pohněval tehdejší funkcionáře, že byli opět využity cenzurní nůžky. A hodně, což dokládá i krátká stopáž filmu a kostrbaté nedotažené vyprávění. Škoda, mohl to být vcelku zajímavý příběh o vesnické dívce, která má svoji představu o životě, a jede ho realizovat do města. Šeď a zákeřnost reality ji však dá co proto a vygraduje až ke kruté ráně osudu. Nejhorší film to ale na druhou stránku také není. To, že se hlavní postava neustále naivně tváří má jistou logiku. Život ve městě je přeci jen jiný než na vesnici a zorientovat se ve všem těch vymoženostech dá někdy dost zabrat. Vyprávění příběhu jde svým tempem a nevybočuje ze svého schématu. Určitě má co říct i v dnešní době a tak je určitě škoda, že je televizemi opomíjen. (07.07.2014)

Obrázek doby ? Snad. Spíš něco málo o tom, jak to chodívá. Protože život mnohdy sklouzne do kolejí, které se vám nelíbí a proti kterým byste se rádi vymezili - a někdy je a jindy zase není ve vaší moci zatáhnout za záchrannou brzdu nebo přehodit výhybku. A co se obrázků jako takových dotýká: Mění se jen jejich rám, nic víc a nic míň ... solidní 4* (05.11.2020)