Kawasakiho růže

Po dlouhých dvaceti letech konečně přichází doba, kdy se česká kinematografie chce vyjadřovat ke kostlivcům ve skříni naší moderní historie. Jestli je to první vlaštovka k obdobné sebereflexi celé společnosti, to se ještě uvidí, každopádně Jan Hřebejk prošlapává cestu tak záslužnou, že o ní nelze psát než v superlativech. Zdatný (ale poslední dobou skoro rutinní) režisér konečně zaexperimentoval a utlumil protentokrát své obvyklé mixování tragického a komického, Kawasakiho růže je vystavěna ortodoxně v dramatické rovině a má sílu (především svým nezvykle silným námětem) a rozměr tragédie. Narozdíl od Špačkových tematicky téměř analogických Pout Hřebejk s Jarchovským neinscenují obraz Zla s perverzním nádechem, ale spíše zkoumají mravní rozměr manipulace s lidmi a nastolují tázání se po rozměrech viny. Jestli je celý film plynutím a národním sebezpytováním, pak z pointy mrazí a hořkne v ústech - je strašné vědět, že nelze spoléhat na boží mlýny, Zlo vyhrálo... Asi nejpalčivější téma střídání dekád konce 80. let minulého století se dostává na přetřes až po dlouhých dvaceti letech, čekalo se asi na novou generaci diváků. Absolutorium zaslouží především scénář Petra Jarchovského, ne nadarmo byl oceněn Cenou Sazky při udílení českých lvů. Taková látka nepřichází každý den a na scénáři je vidět, že měla čas uzrát. Hřebejk si drží svůj vysoký řemeslný i umělecký standard, po formální stránce film sice ničím vysloveně nepřekvapí, je to ovšem stále především výborně odvedené řemeslo, Hřebejkův stálý tým šlape. Jinou kapitolou jsou ovšem herecké výkony, a to zvláště mimořádná role a skutečný herecký koncert Ladislava Chudíka, to on je vlastně hlavní postavou celého příběhu a filmu. Ta hra mimických svalů, práce s gesty a soustředění se na pohyby prstů v téměř statických polocelcích při interview s bývalým důstojníkem StB, to bylo silné kafe. Také Martin Huba hraje mistrný part, jeho ex-disident je uvěřitelný a velmi plastický. Kawasakiho růže je skutečně velmi cenný snímek, který se dotýká těch nejchoulostivějších míst naší národní identity. A i když je jeho zkoumání bolestivé, je potřeba otevírat tuto Pandořinu skříňku častěji, aby se běsy v ní ukryté rozplynuli v každodennosti... Podobné filmy: Životy těch druhých, Pouta (23.05.2010)

Televizní inscenace, njak zvlášť nevybočující z padesátileté tradice celé řady podobných, snad jen tím, že už máme přece svobodu točit o čem chceme a lépe, a že i řemeslně ještě méně potěší, a občas i urazí, třeba když se postavy zarážejí, protože zapomenou text. nebo občas příliš divadelně bije do očí, co se přece chce jen tak nenápadně naznačit. Ukradená čokoláda, růžové vlasy, promlouvání do duše atd. (05.09.2012)

[FNŘ 2010] V rámci Hřebejkovy tvorby možná lepší průměr, ale jinak je Kawasakiho růže strašný film s neskutečně křečovitým příběhem, na kterém lze neustále nacházet nové a nové chyby. Líbí se mi jeho tematika, problém spolupráce s STB je aktuální, a byl bych rád, kdyby se na zpracování tohoto motivu podílel někdo skutečně talentovaný, ale to není případ Jarchovského Kawasakiho růže. To, jak je příběh vystavěný, to je prostě scenáristická impotence. A nemluvím jen o prvních 30 minutách (!), které v ději nemají žádné místo. (07.08.2010)

Zdá se mi, že si pánové Hřebejk a Jarchovský ukousli větší sousto, než pak byli schopni sežmoulat. Třetí hvězdičku přidávám vlastně jenom kvůli hereckým výkonům, jinak za ni podle mého film nestojí. Rozehrává se zde spousta motivů, z nichž některé postupně coby nadbytečné vyvanou jako průvan a už se o nich nic dál nedovídáme. O základním motivu viny a svědomí se zde spíše jen rozmlouvá než hraje, chvílemi to připomíná více psychoterapeutická sezení než drama. Na toto téma byla natočená řádka velmi povedených dramat, možná se autoři měli smířit s tím, že se svou invencí další přidávat nebudou. Za daného stavu se jedná o film naprosto zbytečný. (05.12.2010)

Kawasakiho růže je pro mě velkým zklamáním a selháním Jana Hřebejka a hlavně oceněného (proč?) Petra Jarchovského. Necelou hodinu film nevyzníval zas tak špatně (i když vztahový trojúhelník vypadal dost nereálně a pochybně), ale pak se něco zlomilo a celé dílo jsem s nechutí dokoukával. A podařilo se mi to asi jenom díky výborným hereckým výkonům Martina Huby, Dany Kolářové (její "lesní" scéna byla hodně silná) a Ladislava Chudíka. Na druhé straně, role Antonína Kratochvíla mi postupně extrémně začala lézt na nervy, stejně tak postava Lenky Vlasákové, přestože ji nezahrála špatně. Takovéhle vyrovnání s minulostí (značně vykonstruované), nechť si čeští tvůrci raději příště ponechají sami pro sebe. Hodnotím slabšími 3*, a to jen kvůli již výše zmíněným 3 hercům, kteří si nižší hodnocení za svou odvedenou práci v tomto filmu nezaslouží. (21.07.2011)