Kawasakiho růže

Současné české filmy mají se mnou problém. Když už mě neiritují mají jen velmi málo co nabídnout. Problém s Hřebejkovým/Jarchovského posledním filmem mám ale trochu jinde. Co chce vlastně říci? Že nikdo nejsme bez viny, že systém stojí za osobními tragédiemi a zároveň je osobním selháním vytvářen, hledá omluvu či obvinění pro jedno i druhé, že všechno má svůj rub a líc, cosme si tosme si? V tom případě se ptám: k čemu taková výpověď, ze které si každý může vybrat dle libosti, vlastně je? Respektive kde je hranice mezi možnostmi interpretace a absencí jasného tvůrčího názoru? V nějaké naše "Životy těch druhých" je asi zatím zbytečné doufat. (20.03.2010)

Silný a suverénně natočený film, který několikrát zavrávorá, když se do něj Jarchovsky snaží nasadit slovní vtípky. P.S: Po 3 sezónách v pekle opět vynikající výkon Martina Huby, ale upřímně doufám, že v příštím filmu přehodí charakterovou výhybku, protože jestli s těmi citlivými postavami hodlá zajít ještě dál, tak se nejspíš samou melancholií rozpustí. (12.01.2010)

A máme tu další variaci na choulostivé téma naší historie. Tentokrát pod záštitou předního českého režiséra Jana Hřebejka a vynikajícího scénaristy Petra Jarchovského. Musím přiznat, že film si mě získal především díky velmi rozumné metráži, již naznačenému skvělému scénáři, velmi vkusně zvolené hudbě a famóznímu výkonu Daniely Kovářové. Ta snad jakoby s přibývajícím věkem rozkvétala, její hra očí mi nejednou přivodila mrazení v zádech. Nenalezl jsem větších slabin, přeji Janu Hřebejkovi pokračující režisérský růst. (24.02.2010)

Kawasakiho růže je pro mě velkým zklamáním a selháním Jana Hřebejka a hlavně oceněného (proč?) Petra Jarchovského. Necelou hodinu film nevyzníval zas tak špatně (i když vztahový trojúhelník vypadal dost nereálně a pochybně), ale pak se něco zlomilo a celé dílo jsem s nechutí dokoukával. A podařilo se mi to asi jenom díky výborným hereckým výkonům Martina Huby, Dany Kolářové (její "lesní" scéna byla hodně silná) a Ladislava Chudíka. Na druhé straně, role Antonína Kratochvíla mi postupně extrémně začala lézt na nervy, stejně tak postava Lenky Vlasákové, přestože ji nezahrála špatně. Takovéhle vyrovnání s minulostí (značně vykonstruované), nechť si čeští tvůrci raději příště ponechají sami pro sebe. Hodnotím slabšími 3*, a to jen kvůli již výše zmíněným 3 hercům, kteří si nižší hodnocení za svou odvedenou práci v tomto filmu nezaslouží. (21.07.2011)

V první půli, kde se řeší rodinné vztahy, mindráky, nevěra a vážné onemocnění, film díky nadhledu, velmi slušnému hereckému obsazení a Hřebejkově režijní profesionalitě funguje velmi dobře a i přes určitou absurditu viděného je to tak říkajíc ze života. Ve druhé půli, v podstatě od momentu, kdy se děj přehoupne do Švédska a začnou se řešit problémy s hrdinovým selháním při kontaktu s STB, začne celý projekt nějak zadrhávat. Takhle totiž vypadá vyrovnávání s naší minulostí v představách našich intelektuálů, nikoliv v reálném životě, a to nejen u nás, ale i kdekoliv jinde ve světě. Německý nebo japonský hospodářský zázrak budovali často bývalí váleční zločinci, esesáci a příslušníci NSDAP a luxus kritického hodnocení minulosti své vlasti si mohla dovolit až následující generace, která v tom nebyla osobně namočená. A v drtivé většině případů nedošlo ani k takovému vyrovnání jako v Německu. V Sovětském svazu bylo za deset milionů mrtvých postaveno před soud pět mužů, a to ještě v rámci mocenského boje v politbyru. Věřím tomu, že ve velmi individuálních a řídkých případech se nějaký fízl nebo donašeč své oběti omluvil, ovšem v soukromí. Takový sebemrskačský postup, jaký zvolil Hřebejkův hrdina, je daleko hloupější než snaha násilného pedofila očistit své svědomí na kongresu zasloužilých matek. Zápletka je vykonstruovaná, některé scény a dialogy zavání patosem a nebýt profesionality Martina Huby, dopadl by výsledek i hůř. Celkový dojem: 70 %. (21.03.2010)