Režie:
Jan HřebejkScénář:
Petr JarchovskýKamera:
Martin ŠáchaHudba:
Aleš BřezinaHrají:
Lenka Vlasáková, Milan Mikulčík, Martin Huba, Daniela Kolářová, Antonín Kratochvíl, Anna Šimonová, Petra Hřebíčková, Martin Schulz, Ladislav Chudík (více)Obsahy(2)
Psychiatr Pavel Josek se těší uznání nejen ve své profesi, ale i v širší společnosti. Je totiž bývalým disidentem, signatářem Charty 77, který po boku své ženy snášel šikanování ze strany komunistické Státní bezpečnosti. Nyní se chystá převzít Cenu paměti národa a poskytuje rozhovory do dokumentárního filmu. Jeho zeť Luděk, jenž na dokumentu pracuje jako zvukař, se v rodině cítí jako méněcenný. Proto jej nenechá chladným Joskova složka z estébáckého archivu, kterou jeho kolegové získají. Vyplývá z ní, že Josek počátkem sedmdesátých let naopak s StB spolupracoval. Jako mladý psychiatr donášel na nadějného sochaře Bořka, který byl jeho sokem v lásce a který se nakonec nechal vyštvat z rodné země. Pro všechny členy Joskovy rodiny, včetně těch, kteří v inkriminované době nebyli na světě, tak nastává těžké období. Tím spíše, že každý má svůj úhel pohledu na to, co se odehrálo. Své k tomu může povědět i bývalý pracovník StB Kafka, jenž měl kdysi oba mladé muže na starosti a nyní si užívá klidného důchodu… (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (747)
Současné české filmy mají se mnou problém. Když už mě neiritují mají jen velmi málo co nabídnout. Problém s Hřebejkovým/Jarchovského posledním filmem mám ale trochu jinde. Co chce vlastně říci? Že nikdo nejsme bez viny, že systém stojí za osobními tragédiemi a zároveň je osobním selháním vytvářen, hledá omluvu či obvinění pro jedno i druhé, že všechno má svůj rub a líc, cosme si tosme si? V tom případě se ptám: k čemu taková výpověď, ze které si každý může vybrat dle libosti, vlastně je? Respektive kde je hranice mezi možnostmi interpretace a absencí jasného tvůrčího názoru? V nějaké naše "Životy těch druhých" je asi zatím zbytečné doufat. ()
Nadprůměrnou vypravěčskou i řemeslnou stránku téhle autorské dvojici nikdo neodpáře. Také na dramatickém poli jsou Jarchovský s Hřebejkem na české poměry suverénní. Tohle rozkrývání historie jedné rodiny má svou sílu, vrstevnatost i ambice. Pořádnou zásluhu na tom mají herci, kteří jsou jednoduše velmi dobří, jen Milan Mikulčík v roli zetě trochu ztrácí. Navíc Martin Šácha je moc šikovný kameraman, to samé platí o skladateli Aleši Březinovi. Snaha mluvit o vážném společenském tématu je v české kotlině docela vzácností, jakékoliv vyrovnávání se s minulostí mimo dokumentární tvorbu je tak v mých očích fajn. ()
Film vyčnívá brilantní režií a přesnými hereckými výkony, ale nikoliv příběhem. O tom, že Stbáci byli sice svině, ale taky jen lidi, stejně jako ti co jim donášeli a bla...bla...bla...Snímků podobného ražení se po revoluci vyrojilo víc než dost a Kawasakiho růže rozhodně patří mezi ty lepší. Pravdou zůstává, že se mě film nijak zásadně nedotkl a místy mě i nudil. Nedivím se, že Kawasaki boduje na různých festivalech, protože vypadá opravdu světově. Bohužel, jen vypadá. ()
Jan Hřebejk po všech těch průměrných Nestydech, Medvídcích a Kráskách v nesnázích opět prokázal, že je opravdu výborný režisér a v jakém žánru tkví jeho skutečná síla. Komorní a místy až mrazivá atmosféra, výborná kamera, bezchybní herci a dobře napsaný příběh, nad jehož vyústěním jsem přemýšlel ještě dlouho po filmu. A to se mi jen tak u nějakého (nejen) českého filmu nestává. ()
Škoda, že si autor v první třetině teprve zmateně vybírá linie, které budou hrát ústřední prim a ty rozjezdové tak nějak nechá ve smutném polotovaru, aby se občas marně přihlásili o slovo (na celek to naštěstí nemá výrazný dopad). Poslední třetina přitom slévá postavy, příběhy a kontinenty natolik zručně, že by se sem nejen bez problému vešly, ale ještě by tuto mozaiku rozšířili o důslednější popis generačních rozdílů, který zřejmě v plánu i byl (viz. postavy dcery, tchána a vnučky, každý s jistou individualitou a minulostí), leč se kamsi vytratil. Jarchovského nedotažený, lehce rozštěpený scénář tak vylepšuje znamenitá Hřebejkova režie, živelná kamera, náladotvorná hudba a starší generace výtečných herců, výrazně převyšující tu mladší. ()
Galerie (25)
Zajímavosti (16)
- Natáčení Kawasakiho růže bylo zahájeno 7. června 2009 ve švédském Göteborgu. „Švédsko byla přímá inspirace k filmu. Pro Švédsko byl tento film napsán,“ říká režisér filmu. Před několika lety odcestoval Petr Jarchovský na Göteborský filmový festival, a když se tam po roce vypravili již společně s Janem Hřebejkem, seznámili jsme se s celou komunitou místního uměleckého centra. Budova göteborgských výtvarníků, ve kterém umělci pracují, ale i bydlí, byla pro tvůrce natolik jedinečným a fotogenickým místem s obrovským geniem locii, s unikátním výhledem na město, přístav a otevřený mořský horizont, že se tato lokace stala ideálním místem pro natáčení. Nabízela dokonalé spojení typicky městské architektury s přírodou a scénář filmu tak mohl být napsán pro existující reálie. Natáčení ve Švédsku štáb ukončil 17. června a až do 22. července pokračoval v českých lokacích. [Bontonfilm] (POMO)
- Původně režisér Hřebejk uvažoval, že by do hlavních rolí obsadil kolegy-režiséry. Váženého profesora měl hrát Jiří Menzel, emigranta Jan Němec a bývalého estébáka Jiří Krejčík. Němec nabídku odmítl okamžitě, Menzel vzápětí, proto Krejčíka už ani neoslovil. (Taninaca)
- V čase 01:29:51 si dcera (Lenka Vlasáková) zapaluje novou cigaretu, ale 3 vteřiny předtím už kouří. Podle všeho jde o přehození dvou obrazů. (sator)
Reklama