Katka

Velmi syrová cesta mezi naprostou spodinu lidské existence. Cesta mezi část lidí, kteří by měli pozbýt jakoukoli šanci na život, protože vzhledem k jejich závislosti nejsou nebezpeční pouze sami sobě, ale jsou zejména zcela nepředvídatelní v chování vůči ostatním. Cesta mezi lidi, jejichž každodenní feťácké rutiny a způsob života je na míle vzdálený veškerým mým nejdivočejším představám. Byl to opravdu hnus sledovat pozvolna se bortící osud zpočátku docela pohledného děvčete, které hledalo ve svém životě zpestření a zábavu. Před Helenou Třeštíkovou smekám, neboť tohle je vskutku unikátní projekt, kde bez viditelného zásahu dává divákům možnost sledovat postupnou proměnu člověka v gluma. Lidská společnost je v některých případech naprosto nepřiměřeně benevolentní a ztrácí čas pokusem o záchranu nezachranitelných. Dokonalý studijní materiál o nebezpečí drog. Několikrát se mi během sledování chtělo zvracet. [85 %] (04.06.2021)

Již před časem jsem viděl Katku, jak bojuje s drogami, tak mě zajímalo, jak to s ní dopadlo. Bohužel i přes fandění se z toho nedokázala dostat. Ani to, že má dceru jí nepomohlo se z této pasti vyhrabat. Dostala několik šancí, ale její závislost byla bohužel silnější. No, každý je strůjcem svého štěstí... Dokument během let dokázal zachytit rozpad osobnosti. Toto by se mělo pouštět už na základních školách jako výchovný prostředek. Možná by to odvrátilo alespoň část mládeže od braní drog. (30.06.2011)

Během celých závěrečných titulků bylo ve velkém sále Světozoru slyšet každičké šustnutí. Všichni najednou ztratili řeč a odvahu to strnulé ticho narušit. Příběh narkomanky Katky minimálně v jednom ohledu znepokojuje víc než osud Marcely a Reného: výrazněji akcentuje fyzickou proměnu protagonistky (kamera dlouze zabírá Katčinu tvář, několikrát při pohledu do zrcadla). V prvních minutách jsem odmítal uvěřit, že sleduji tutéž ženu, kterou zachycuje plakát filmu. Jak někdo může v průběhu čtrnácti roků zestárnout o třicet let? Drogy. Kde mohly u Marcely a částečně i u Reného panovat ohledně uměleckého záměru pochyby, zde je zjevný – varování. Zamýšlené školní projekce tomu odpovídají. Cenou za syrový dokument, který zachycuje i okamžiky známé jen z odvážnějších hraných filmů, bude nejspíše další debata nad filmařskou morálkou. Existuje nějaká hranice, kdy „nečinné“ natáčení cizího utrpení přestává být etické? Neměli bychom ovšem přehlédnout, že stejně jako člověk (zpravidla) dobrovolně začne brát drogy, nechala se Katka s Láďou a později Romanem také dobrovolně natáčet, což jí navíc poskytlo určitou výlučnost v rámci narkomanské komunity. Velmi vítaným prvkem, který jsem u předchozích časosběrných projektů postrádal (nebo si alespoň nevzpomínám, že by v nich byl přítomen), je zaznamenání reakce dokumentovaného po zhlédnutí sebe samého. Pobídnutí k sebereflexi je z pozice filmaře, nikoliv osobního přítele, asi tím nejzáslužnějším možným činem, jež zároveň mnohé ospravedlňuje. Apendix: Když vás po tomto dokumentu přepadne na Hlavním nádraží chuť na kávu a nebudete-li chtít, aby vás přepadl i někdo jiný, asi zvolíte jiný podnik než Fantovu kavárnu. 80% (11.12.2009)

S Katkou jsem se párkrát v Praze viděl .. jak na ulici tak v blázinci. A není na tom tak špatně jak tahle prasečina vypovídá. Těmhle filmům o drogách se dá věřit jako pohádkám ... Kdo chce věřit hrůzám závislosti na drogách, nechť věří ... ale pád na osobní, sociální, psychický a etický dno nezpůsobují drogy, ale drogy jsou důsledkem tohoto pádu, aby se s tím člověk psychicky srovnal a zavřel před tím oči, uši a všechny psychologický vrata. Problém není v drogový závislosti, tak je produktem psychologickýho a psychickýho problému jedince, který se neumí srovnat s vlastní existencí a vlastním životem... Naprosto ohavná lež, která straší mládež a ta přitom dnes již ví, ... no prostě ví ... (11.03.2015)

Je opravdu působivé, že autorce se podařilo sledovat fetující Katku po dlouhé roky. Všímáme si drastických proměn vzhledu, které navíc nejsou úměrné fyzickému věku a pozorujeme také chování, které se naopak ani po více než deseti letech nedokáže změnit. Na tomto působivém dlouhodobém zmapování života feťačky mi paradoxně vadí jen ta "působivost", přesněji to, že dokumentu se jaksi nepodařilo vysvětlit "proč". Namísto toho se oddává prostému servírování deprese. Chápu, že autorka chtěla zůstat nezaujatá a udržet si distanc, ale tak nějak cítím, že informovat publikum šlo i více. 7/10 (22.02.2015)