Opustit Las Vegas

Myslel jsem, že můj velmi oblíbený Requiem for a Dream co se týče depresivního vyznění a samotné temné náplně dlouho nic nepřekoná. Pak ale přišel Mike Figgis (prvně jmenovaný snímek je sice novější než ten zde hodnocený, ovšem Leaving Las vegas jsem viděl až po něm) se svým neskutečným dílem, a všechny pochyby se mi v hlavě rozplynuly. Po tomto filmu jsem byl z Cageova "hrdiny" tak smutný, že jsem nad základním problémem filmu přemítal ještě další dva dny. Miluji napůl ukrytou filosofii v dramatických snímcích! Ti dva se do sebe šíleně zamilují; oba vidí v tom druhém svůj záchytný bod. Křehké články dlouhého řetězu, který je svázaný s trpkou realitou, a na jehož konci je něco jiného, něco, co ústředním postavám pomáhá přežít, se ale pomalu a jistě zpřetrhávají... Ale počkat: jak pomáhá přežít? ON jí přeci "jasně nastínil", že se rozhodl zemřít - ONA, sledujíc každý den jeho utrpení se sice s faktem smířila (?), ale stejně se k němu jako k zářivému majáku, který je z větší poloviny potopený v alkoholovém moři, neustále vrací. ON vidí každé brzké ráno její mrtvolný příchod domů po práci nejstaršího řemesla na světě... ONA první, co po otevření dveří bytu vidí, je nezvladatelně se třesoucí alkáč... Kdo z nich byl kčertu více zamilovaný? - to je zásadní otázka, která se snímku povedla na jedničku s hvězdičkou. Nejistota diváka. Dvě lidské trosky, které mají jeden druhého, naprosto smíření, a přeci s chutí bojovat. Tak proč, když sebezáchrana nakonec malinko převáží na tu správnou stranu, a dvě šíleně zamilované postavičky si konečně uvědomí svoji sobeckost, proč když je jakési řešení na dosah ruky, proč to nemohlo skončit jinak než... Skvělé drama. (21.08.2009)

Knock-out! Nicolas Cage figuroval v topke mojich hercov už dávno pred zhliadnutím tohto filmu, ale týmto výkonom nadobro získal trvalú miestenku v ňom. Úchvatným výkonom podporil skvele napísaný scenár a dokonale prepracovanú, konštruktívnu réžiu. Každý moment, každá scéna je napasovaná v dokonalom slede tak, aby svojou depresívnou atmosférou rozorvala dušu diváka na najmenšie časti a zároveň ich svojou krásou dokonalého filmového zážitku z krásne trpkej romantiky neustále stmeľovala a sceľovala. Škoda, že tento film asi ostane jediným jedinečným výtvorom a dieťaťom Mikea Figgisa (réžia, scenár, hudba, cameo). 90%. (03.10.2009)

Jedna hvězdička za snahu Brita natočit s Američany neamerický film. Nepovedlo se. Opět vzniklo cosi, co chce předstírat umění tím, že unudí diváka k smrti. U Cage jsem zvyklá na jeho práci dle sinusoidy, tentokrát byl hodně dole. Ale ono je to celkem jedno, celý film naprosto nefunguje, vůbec mě nezaujal ani problém třesoucích se rukou vychlastaného blba, který si nabrnknul holku z ulice, ani její problémy s pasákem. (02.05.2012)

Cage je herec, který mi do většiny svých rolí naprosto nesedí, ačkoli nemůžu říct, že by mi byl nesympatický. Stejně tak nemůžu říct, že by neuměl hrát, protože to co předvádí tady, to je výkon hodný Oscara. No taky že ho dostal! Díky Cageovi je tenhle film špička. Jednu dobu jsem myslel na stejný způsob „sebevraždy“! (16.02.2006)

Po skončení filmu jsem zavřel oči a znovu jsem si v hlavě promítal, ten příběh, ty nádherná slova, který dokázala říkat Sera Benovi a Ben Seře, jejich gesta, jejich vzájemný pohledy, zněla mě v uších ta užasná hudba, která začala hrát na miliskundu přesně v ten moment, kdy měla a najednou jsem na tváři ucítil slzy, stékající z mých zavřených očí. Hrozně bych si přál vidět tenhle film v kině, ale ne moderním multikině, ale ve starým biografu s rozvrzanými dřevěnými sedačkami. Kde by bylo slyšet vrčení promítačky, která by pomalu posouvala filmový kotouč s tímhle klenotem ke svému konci. Seděl bych úplně sám uprostřed sálu v jedné ruce láhev whisky a v druhé cigáro, ze kterýho by se dým ztrácel ve světle obrázků cestujících z promítačky na plátno. Seděl bych tam bez hnutí a tiše si prožíval svůj soukromý očistec duše. (28.06.2009)