Odcházení

Ačkoliv jsou divadelní hry Václava Havla řazeny k absurdním dramatům, Odcházení má blíže k surrealismu. A jeho filmová podoba podtrhuje všechny významné aspekty hry samotné, rozvíjí je a dotváří naprosto precizním způsobem. Přiznávám se, že z divadelní podoby Odcházení jsem nebyl zrovna nadšen, a zcizovací brechtovské prvky mi vadily ze všeho nejvíc. Možná to bylo i tím, že hra nebyla pořádně zakusena herci, hodně proti srsti může být přehnaný patos v podání Jana Třísky nebo Zuznay Stivínové. Filmová podoba je oproti tomu jemnější a citlivější. A tragikomičtější. Díky tomu se povrch stává jen kulisou ve stylu výprav a kostýmů Ester Krumbachové, aby se mohl více rozeznít vnitřní svět postav, dialogů a myšlenek. Když už je řeč o Ester Krumbachové, ne náhodou si lze vybavit podobně střižený film Jana Němce O slavnosti a hostech, který stojí na podobném půdorysu s podobně vedenými dialogy, jemnou absurditou i surrealismem, a hlavně v podstatě podobnou myšlenkou. Avšak jinak - moderněji - uchopenou a otočenou naruby. Základní téma - lidé se na politických postech mění, ale jejich blbost je věčná -, doplňují další motivy, z nichž některé se nečekaně ukáží být nadčasové - ta ukradená pravítka jako dar přece každému musejí připomenout jednu ukradenou propisku. Jsou zde pojmenovány i další nešvary doby - patolízalství, hrabivost, vlezlost, výměny kabátů, buranství či bulvárnost... Panoptikum postav, vyjádřené rockovou parodií na Ódu na radost. Až vedle toho všeho bývalý (nejen komunistický?) poslanec může vypadat jako prosté neviňátko, překvapené, co se stalo a kam se ten svět dostal. Sledujeme sice osudy kancléře v důchodu (a jeho nezvyklou suitu věrných nevěrných), který čeká, že ho lidé a média budou stále oslavovat, a místo toho mu hrozí, že se bude muset vystěhovat z vládní vily. Ale tahle prostá story s sebou nese i další charaktery, záměrně karikované až přehnané. Na to, že jde o Havlův režijní debut, je jeho práce s herci skvělá, a vše dovádí k dokonalosti kamera Jana Malíře - jak kompozicí záběrů, tak vyjádřením atmosféry děje. Celé obrazové absurdnosti dopomáhá i řízný střih a ostatně zajímavě zvolená hudba (Měsíčku na nebi hlubokém mne dostalo) i práce s ruchy. Film se odehrává sice v podstatě v jedné lokaci, ale nenudí ani náhodou. Souvisejí s tím samozřejmě i herecké výkony, kdy někteří herci překvapí už jen tím, že nepřehrávají (Jiří Macháček, částečně Jaroslav Dušek), a výkony hlavních herců netřeba komentovat. Jen díky nim vyvstávají v Havlově hře další významy a nápady k přemýšlení pro diváka. Škoda jen podle mne nedotaženého konce, kde si to možná chtělo místo burlesky pohrát s naznačenými možnostmi ve stylu úvodu filmu, přesto je však snímek logicky uzavřen a ona nedotaženost se může vztahovat k nekonečnosti dané situace v reálném světě. Nejde o jednoduchý snímek - navzdory dnes zbulvarizovanému hlavnímu tématu naznačuje i další souvislosti, zákruty a kotrmelce naší současnosti, a žel i to, že odcházení se týká sice jednoho člověka, ale ne jeho následovníků, čekajících za keřem na příležitost a moc. (11.10.2011) (méně) (více)