Hrdina má strach

Pohled do nepříliš vzdálené minulosti, který není propagací socialistické společnosti. Tento film byl určitě ve svém čase velice odvážným pohledem na tehdejší realitu doby. Vše umocňuje skvělý Hrušínský. Možná pro někoho banální příběh, ale zobrazení atmosféry a trefné věty s hlubšími podtexty jsou skvělé. Protože o lidech se rozhodovalo bez jejich vědomí. Vlastně se ani nedivím, že film byl v nemilosti a skončil v hlubinách trezoru socialistické kultury. Přes to vše je zajímavé, že domácí tvůrci v období šedesátých let točili mnohdy nápaditěji než současní filmaři. Lze také napsat, že na štěstí pro český film absurdní kulturní politika nevykolejila tehdy skvělou tvůrčí dráhu režiséra Františka Filipa, protože by to byla pro náš film určitě škoda. Vždyť udělal tolik krásných filmů. (04.09.2010)

Jaroslav Dietl ve své divadelní hře „Nehoda“ pojal po generace typickou pracovněprávní vlastnost a tím je strach. Vlastnost, která je skutečně na každou dobu reálnější, než by si, kdo myslel. Ruku na srdce, kolik lidí se postaví za to správné a kolik lidí je, jak se jednoduše říká, mouchy sežerte si mě. Dietl se samozřejmě zaměřil na kancelářskou profesi vedoucího střediska, a to se vším všudy. Pro porovnání dané situace a řešení však neopomněl ani profesi dělnickou a vlastně i stejnou problematiku. Někde se něco postavilo a ono to spadlo. Zodpovědný člověk je potrestán, ale rozdílem je kdo. V kanceláři vedoucí kanceláře, v dělnické profesi ten, kdo to stavěl. No jo, ale co když je chyba úplně v něčem jiném? Má někdo odvahu se vzepřít a poukázat na chyby v systému? K tomu Dietl trefně použil i různé charaktery pracovníků. No, jak ale dnes víme, po politických událostech v roce 1968 to i tak vzalo za své. Snímek natočený na základě hry pod taktovkou režiséra Františka Filipa byl zakázaný. Kritika systému bylo prostě něco nepřijatelného. Obzvlášť po závěrečné scéně obrazně poukazující na fakt, že jsme jeden jako druhý, tudíž, že nikdo není neomylný a chybuje naprosto každý. Vyhazovem člověka s pracovního místa se tudíž nic nevyřeší. Celý příběh, byť zpracovává vážnou problematiku, je koncepčně pojat satirickou formou, a to hlavně takzvaným zcizovacím efektem. Ano, to jsou ty monology směrem k divákům. Dnes už tento prostředek divadelního i filmového vyjadřování bohužel nikdo nezná. Dává se tím jednoduše najevo, že příběh pouze vyobrazuje skutečnost, a nikoliv skutečnost samou. Plejáda vynikajících herců vzájemně si ve všem doplňujících, z nichž v hlavní roli opět předvedl svůj herecký um Rudolf Hrušínský. Své roli vždy dal takové kouzlo, že po divácké stránce si už místo něj nelze představit někoho jiného. Československá nová vlna šedesátých let a humornou formou kritika socialistické současnosti. Skvělý film plný hlášek a hlavně názorových přesvědčení, nad kterými není na škodu se zamyslet ani v dnešní době kapitalistické. (29.11.2022)

Takže, Hrdina má strach? Scénář: Jaroslav Dietl, hlavní hráči: Hrušínský, Pešek, Moučka, Prachař, Sovák, Deyl ml., Blanka Bohdanová, Vladimír Šmeral. Režie: František Filip. Původně jde o divadelní hru, naprosto brilantně napsanou, zde i výtečně zahranou. Bohužel i za hranou, takže po bratrské pomoci film zmizel, bylo třeba normalizovat. S povzdechem nutno konstatovat, že k takové brutální (a přitom komediálně velmi zdařilé) reflexi se náš aktuální režim nikdy nedohrabal. Přitom by bylo možno tohle natočit z dneška, stále by to bylo aktuální, snad ještě víc! Takové to kličkování mezi eurodotacemi... Ale hlavně: Když spadl most ve Studénce, kdo za to mohl? Zjistlilo se, že nikdo. Rozumíte, přesně jako v téhle satiře od Dietla. Prošlo to všemi myslitelnými kontrolními mechanismy, udělalo si to kolečko po soudech... A? Předseda senátu zdůvodnil zprošťující rozsudek konstatováním, že soud neví, proč most spadl, neobjasnily to znalecké posudky ani doplňující výslechy znalců. Výborně, soudruzi, ještě si nakonec zatleskáme. Stopáž (74 minut) z tohoto dělá výbornou jednohubku, to se musí vidět. Divím se ale, že Dietl, který byl za normalizace televizní hvězdou, nebyl za toto (a asi i jiné věci z 60. let) zrušen. Sakra, to bylo holt dobré. Dietl to fakt uměl. (30.03.2020)

Kouzelnej Rudolf Hrušínský se svojí vizí lepšího světa nakonec zjistí, že je jedno jak se člověk snaží, dokud budou ty šmejdi nahoře. Užíval jsem si každej jeho bonmot a pohled přímo do kamery. Fandil jsem mu, aby se dostal nahoru a ty červený parchanty nakopal do zadku. Ale všichni víme, že na to je každej moc malej pán. (28.03.2012)

Velmi nadčasová záležitost. Zápas s byrokracií, s úředním šimlem, který nikdy není syt, s ustrašenci, jejichž vůle je zmítána v osidlech vlastního chameleonství a strachu, i s těmi, kteří využívají sebemenší příležitost k tomu, aby podlézali mocným, míří v původní Dietlově hře do vlastních řad – v tomto ohledu se jeví jako vskutku paralyzující míra "povolené" kritiky, či lépe řečeno celá nálož, která nemilosrdně odpálila všechnu tu dobovou přetvářku, faleš, pletichaření i totální nemohoucnost (komunistického) aparátu, na nějž Dietl ukazuje právě a především (viníkem je vlastně ministr, který celou záležitost nechával tzv. vyhnít). Režisér František Filip film inscenoval v prudkých střizích a dynamickém tempu, kterému vévodí Hrušínského jakési "zastavené" monology do kamery, tyto ironické komentáře sebe sama, v nichž se zračí mmj. to, čemu dnes říkáme syndrom vyhoření, a naznačující absurdnost situace. Z celého zástupu vynikajících hereckých miniatur nelze nejmenovat alespoň jednu – Rudolfem Deylem mladším skvěle sehranou figurku velkohubého stranického funkcionáře, tohoto blba své doby. (23.12.2020)