Hrdina má strach

Jaroslav Dietl ve své divadelní hře „Nehoda“ pojal po generace typickou pracovněprávní vlastnost a tím je strach. Vlastnost, která je skutečně na každou dobu reálnější, než by si, kdo myslel. Ruku na srdce, kolik lidí se postaví za to správné a kolik lidí je, jak se jednoduše říká, mouchy sežerte si mě. Dietl se samozřejmě zaměřil na kancelářskou profesi vedoucího střediska, a to se vším všudy. Pro porovnání dané situace a řešení však neopomněl ani profesi dělnickou a vlastně i stejnou problematiku. Někde se něco postavilo a ono to spadlo. Zodpovědný člověk je potrestán, ale rozdílem je kdo. V kanceláři vedoucí kanceláře, v dělnické profesi ten, kdo to stavěl. No jo, ale co když je chyba úplně v něčem jiném? Má někdo odvahu se vzepřít a poukázat na chyby v systému? K tomu Dietl trefně použil i různé charaktery pracovníků. No, jak ale dnes víme, po politických událostech v roce 1968 to i tak vzalo za své. Snímek natočený na základě hry pod taktovkou režiséra Františka Filipa byl zakázaný. Kritika systému bylo prostě něco nepřijatelného. Obzvlášť po závěrečné scéně obrazně poukazující na fakt, že jsme jeden jako druhý, tudíž, že nikdo není neomylný a chybuje naprosto každý. Vyhazovem člověka s pracovního místa se tudíž nic nevyřeší. Celý příběh, byť zpracovává vážnou problematiku, je koncepčně pojat satirickou formou, a to hlavně takzvaným zcizovacím efektem. Ano, to jsou ty monology směrem k divákům. Dnes už tento prostředek divadelního i filmového vyjadřování bohužel nikdo nezná. Dává se tím jednoduše najevo, že příběh pouze vyobrazuje skutečnost, a nikoliv skutečnost samou. Plejáda vynikajících herců vzájemně si ve všem doplňujících, z nichž v hlavní roli opět předvedl svůj herecký um Rudolf Hrušínský. Své roli vždy dal takové kouzlo, že po divácké stránce si už místo něj nelze představit někoho jiného. Československá nová vlna šedesátých let a humornou formou kritika socialistické současnosti. Skvělý film plný hlášek a hlavně názorových přesvědčení, nad kterými není na škodu se zamyslet ani v dnešní době kapitalistické. (29.11.2022)

Filipova skvělá temná satira se nechá dlouho prosit o pointu, jakkoliv v průběhu vypravování sama nabízí řadu smysluplných a různě posilujících i demoralizujících vyvrcholení. Ústřední hrdina, hrdina svého druhu, trasuje svými – dílem sebeironickými, dílem „marloweovsky“ ironizujícími – výroky své existenční teritorium, které jako špinavé zrcadlo nastavuje rozpačitému dnešku plnému bohorovným hemžením ustrašených, pokouší štěstí, zkouší se obrátit se v příliš těsném sevření spokojeností a vyvažuje všechny své ztráty, jimiž společensky rostl, eventualitou iracionálního zvratu, nejčastěji vpádu do náručí vypelichané sekretářky nebo neopeřeného třeštidla. Halucinace, která nakonec film uzavře, musí vzhledem k nabízejícím se cestám zákonitě zklamat. Měl by po ní následovat dvouminutový sivý záběr na oponu s nápisem „přestávka“ a po tom dýchavičném stoupání v první polovině skličující sestup do úzkosti – třeba skutečně na stavbě… Přesto mě Rudolf Hrušínský jako vždy uchvátil – a i jeho přičiněním jsem při sledování tohoto filmu nesvědčil čemusi minulému, ale naopak sledoval to nejpřítomnější. (07.05.2018)

Kdo má rád film a Česko(-Slovensko), tak si čas po času pustí nějakou "šedesátku". A "Hrdina" má, kromě strachu, už i všechny rysy české nové vlny: vtip, satiru až sarkasmus, problematizování reálné politiky (stranovlády), nezbytná porce absurdity, snaha být vždy nad věcí (byť se to většinou nedaří) atd. - určitě to mnozí popsali obšírněji a rozverněji. Rudolfa Hrušinského bych v roli tohoto hrdiny obzvlášť nevyzdvihoval. (28.05.2014)

Takže, Hrdina má strach? Scénář: Jaroslav Dietl, hlavní hráči: Hrušínský, Pešek, Moučka, Prachař, Sovák, Deyl ml., Blanka Bohdanová, Vladimír Šmeral. Režie: František Filip. Původně jde o divadelní hru, naprosto brilantně napsanou, zde i výtečně zahranou. Bohužel i za hranou, takže po bratrské pomoci film zmizel, bylo třeba normalizovat. S povzdechem nutno konstatovat, že k takové brutální (a přitom komediálně velmi zdařilé) reflexi se náš aktuální režim nikdy nedohrabal. Přitom by bylo možno tohle natočit z dneška, stále by to bylo aktuální, snad ještě víc! Takové to kličkování mezi eurodotacemi... Ale hlavně: Když spadl most ve Studénce, kdo za to mohl? Zjistlilo se, že nikdo. Rozumíte, přesně jako v téhle satiře od Dietla. Prošlo to všemi myslitelnými kontrolními mechanismy, udělalo si to kolečko po soudech... A? Předseda senátu zdůvodnil zprošťující rozsudek konstatováním, že soud neví, proč most spadl, neobjasnily to znalecké posudky ani doplňující výslechy znalců. Výborně, soudruzi, ještě si nakonec zatleskáme. Stopáž (74 minut) z tohoto dělá výbornou jednohubku, to se musí vidět. Divím se ale, že Dietl, který byl za normalizace televizní hvězdou, nebyl za toto (a asi i jiné věci z 60. let) zrušen. Sakra, to bylo holt dobré. Dietl to fakt uměl. (30.03.2020)

Tento film byl pro mě velmi příjemným zjevením, pro mě dosud neznámé dílo, a přitom tak chytrý a důvtipný film, všichni herci výborní, ale suverénně jim opět kraloval náš nejlepší herec, výborný byl nápad s oslovováním nás diváků, které tu bylo funkční a vtipné, prostě zlatý šedesátý léta, byla to doba, kdy se u nás točily ty nejlepší filmy, a jak dokazuje tento film a mnohé další, nemusely to být jen tvůrci "nové vlny", kteří dokázaly natočit nadprůměrná díla, vypadá to spíš, že tehdy točili výborné filmy snad všichni, snad to byl tehdejší rys společný všem, každý jinak, ale vždy svěže a originálně, jako zde například. (11.03.2011)