Polytechnika

Prosinec 1989. Masakr, který otřásl Montrealem. Bez zvuku policejních sirén, houkaček sanitních vozů. Jenom pečlivá rekonstrukce, která je brána z několika úhlů, či pohledů. Pohledu vraha, obětí, přeživších. Naprosto skvělý film, při jehož sledování, jsem místy ani nedutal a byl celou dobu úplně potichu. To se mi opravdu nestává moc často. Vše doprovázeno podmanivou hudbou, která dělá z téhle hrůzné a tragické události, vynikající, filmový zážitek. (08.06.2014)

přiznávám,že o tomhle incidentu jsem neměl tušení a je pro mě úplně stejně nepochopitelný jako jiné jemu podobné.Villeneuve nám pak v tomhle případě servíruje celkem sugestivní kousek,který si atmosférou nadcházejícího masakru v ničem nezadá třeba s Greengrassovou Bloody Sunday.Emoce tomu rozhodně nechybí a to i přesto,že všechny postavy včetně samotného vraha jsou celkem ploché...70% (26.05.2019)

Snem každého podobně vyšinutého vraha je většinou publicita. Filmy, jako je tento, jim tento sen plní a navíc dávají motivaci dalším šílencům. Nejsem si jistý, zda se k podobnému snímku úplně hodí artový nádech. Podle mě moc ne. Film se absolutně nezanořuje do hloubky, nýbrž si spíše "vychutnává" poslední okamžiky některých aktérek, před odebráním se na věčnost. Pár momentů určitou sílu má, ale jako celek mě to spíše obletělo. Kdyby byla stopáž nepřátelštější, pravděpodobně bych šel s hodnocení ještě o stupínek níže. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybrala uživatelka eLeR. (23.04.2016)

I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment (25.11.2017)

Promyšlený úder na diváka, rovnou od prvních minut filmu se ozývá střelba, teprve potom nahlédneme do toho, co jí bezprostředně předcházelo. Mám výhrady vůči kameře, zbytečná černobílost ještě nikdy z žádného filmu umělecký zážitek neudělala. Navíc stylizovat brutální násilí do uměleckého hávu mi přijde poněkud unapetitlich. Na druhou stranu však musím vyzdvihnout konfrontaci blazeovaného poklidu, který je náhle postaven před brutální zlo. (04.12.2022)