Polytechnika

I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment (25.11.2017)

Chorý jedinec se rozhodne skončit se životem. Ještě před tím ale chce vzít s sebou co nejvíce obětí - mladých žen, které jsou mu trnem v oku. Budoucí inženýrky, feministky, ty, co berou mužům jejich svět. S nimi je rozhodnut skoncovat. Kratší film o zabíjení nasnímala černobílá kamera, která však poetiku dvou barev a jejich odstínů příliš nezvládla. Natočit černobílý film je mnohonásobně těžší než barevný. Chyběla mi precizní práce s kontrastem a světlem a stínem. Na druhou stranu nechybí symboly - zasněžené stromy a sochy, tříštící se kusy ledu, snímání vzhůru nohama, pohled do zpětného zrcátka nebo Picassova Guernica. Líbil se mi výběr hudby - Siouxsie and the Banshees (Love in a Void), Sisters of Mercy (Marian), Men withous hats (Safety Dance) a Tainted Love (bohužel ne od Soft Cell, nýbrž Marka Arnella). Jen mi nejde na rozum, proč skladby přelomu 70. - 80.let, když film se má odehrávat v roce 1989 (tak dobře, jsou to oblíbené songy pana režiséra, jak jinak...). Jako celek neutěšené a bezvýchodné. (21.11.2016)

Villeneuve se u tohoto smutného příběhu kanadských dějin vysloveně vyřádil. Nejen, že si pohrál s černobílým filtrem, ale ještě k tomu do 70ti minut dokázal dát tolik emocí, že i když mi ty postavy nic moc neříkali, tak jsem ke konci filmu byl emocionálně úplně v prdeli. A to i přesto, že jsem tušil, co se bude dít. Zároveň jsem se ale snažil pochopit, co má útočník v hlavě a to jsem nakonec nepochopil. Takže nakonec depresivní průměr za tři brokovnice. Nedoporučuji pouštět před spaním. (20.02.2018)

Vizuálne naozaj veľmi silno precítené, tá čiernobiela vizualizácia ešte viac zvýraznila tú melanchóliu. Ale osobne som očakával, že v tom bude oveľa viac zvýraznený nejaký psychologický rozmer postáv. Z tohto pohľadu teda zavládlo trochu sklamanie, lebo okrem tej emočne vypätej atmosféry to postrádalo taký ten epický nádych, ktorý by dokázal vytvoriť oveľa konzistentnejšie dielo. Denis Villeneuve je pán režisér, no v tomto prípade mi tomu predsa len chýbali spomínané esencie. Ale inak dosť smutný a melancholický príbeh, no aj také žiaľ život prináša. (12.12.2014)

Denis Villeneuve dnes již patří mezi ty nejzajímavější a nejoslavovanější režiséry dneška, ale Polytechnika je jedním z jeho prvních celovečerních kousků a je nutno podotknout, že velice povedeným. Dějově se podíváme do roku 1989, kdy probíhalo nejenom politické zemětřesení ve střední Evropě, ale zároveň si to nakráčel student Montrealské polytechniky do školy s puškou a rozhodl se postřílet všechny ženy. Silný námět podle skutečné události umocňuje černobílé vizuální pojetí. Událost je zobrazena z několika pohledů a společně s poměrně krátkou stopáží dělá z filmu poměrně údernou a vizuálně i dějově silnou záležitost. Všem doporučuji podívat se na nějaké Villeneuvovi starší filmy jako je Polytechnika nebo Požáry. Už tady se jednalo o vynikající počiny začínajícího režiséra. (23.12.2019)