Nafukovací panna

Korejka Du-na Bae mě poprvé nadchla (ještě než mě nadchla podruhé v Cloud Atlasu) v téhle japonské brilantní hořkosladké a melancholické lahůdce. "Cože? Korejka v japonském filmu?" Ale ano, proč ne, ona... ona v něm skoro nemluví, ona v něm totiž hraje šuk... pardon, nafukovací pannu. Nafukovací pannu Nozomi, kterou jednoho dne zkrátka přestane bavit dělat jenom to, co obvykle takové... nafukovací panny dělávají, a rozhodne se podívat ven. Začne chodit do práce, učí se mluvit, poznává svět, a tak. Její páníček si toho dlouho vůbec nevšimne, takže má Nozomi spoustu zajímavých zážitků; jen si musí dávat pozor na ostré hrany. Pozoruhodný film - chvílemi úsměvný, chvílemi smutný, chvílemi k zamyšlení... a nádherně - ryze japonsky - zvláštní... (18.04.2014)

Nafukovacia panna mohol skončiť ako zaujímavý bizár, ktorý by mal potenciál sa stať kultom, avšak Kore´eda prispôsobuje tému svojmu autorskému cíteniu a tak tu máme vzťahovú drámu, festivalovú artovku, stále však s príjemnou atmosférou, občas reznutej melanchóliou, a nakoniec aj trochu toho bizáru. Kore´eda však nezabúda, že jeho film musí mať myšlienku a že primárnym cieľom je ju správne predať (nielen) svojmu publiku. Že sa zameriava na japonskú spoločnosť neznamená, že by západný divák nepochopil, o čom je reč a že až tak rozdielne problémy vo vzťahoch a v našich moderných, ale často osamotených životoch, neriešime. (08.02.2024)

První setkání s režisérem a rovnou docela neortodoxní příběh nafukovací panny, kterou už nebaví, že je určena pro jeden jediný účel a tak oživne a začne projevovat emoce. V hlavní roli Du-na Bue odvedla překrásný výkon a udělala z filmu nádhernou poetickou záležitost. V kolika filmech můžete říct, že v hlavní roli nafukovací panna hledá emoce a divák má naopak co dělat, aby je ovládl. Moc hezké, je vidět, že Hirokazu Kore´eda je top filmař, protože poetika a realismus mu je vlastní tak, jako bylo třeba našemu Menzelovi. (05.02.2024)

Sice jsem se pětihvězdičkově nebavil, zato ve mně zůstaly pětihvězdičkové pocity. Hluboká existenciální výpověď, která s odzbrojující přímostí klade ty nejjednoduší, ovšem zároveň nejpalčivější, otázky. Doona Bae je jako gumová panna dokonalá, jak zvládnutím pohybů, tak i mimiky. Vnímavý, chápavý divák si jistě bez větších potíží dokáže nalézt paralelu k jakémukoli (klidně sebefádnějšímu) životu, zejména v této odosobněné době, a jediný skutečný rozdíl mezi životem hlavní hrdinky a životem obyčejného (především velkoměstského) člověka, lze - slovy filmu - charakterizovat spalitelností, či nespalitelností zbylého odpadu. Scéna s nafukováním Junichiho je logickým vyústěním, byť souhlasím s Jansenem, že do dynamiky snímku tak úplně nezapadá (výsledný efekt je ale působivý a předpokládám, že i takto zamýšlený). Výtku, že vedlejší příběhy nedostaly dostatečný prostor, nepovažuji za opodstatněnou - pro film nejsou vůbec důležité a slouží především pro lepší orientaci diváka při přenosu zkušenosti a principů (vlastně by se dalo říci, že jsou ve filmu obsaženy spíše pro ty méně chápavé).. Hudba od World`s End Girlfriend je skvělá, na chvíli se dějem mihne 65-tiletá Junko Fuji a poslední záběr (nádhernou kameru jako takovou netřeba zdůrazňovat) by mohl fungovat jako samostatný obraz. Pomalé a intenzivní... (27.05.2010)

Adaptace mangy asi nemohla vypadat a hlavně dopadnout jinak. Šílené japonské komiksy sice znám jen z rychlíku, ale jejich podstata, kde se jemná poetika střídá s až neuvěřitelnou krutostí tak trochu odpovídá japonskému naturelu.  Přesto mi to vyústění tady  tak úplně nesedlo, protože mi to celé  přišlo podobně prázdné jako stín nafukovací panenky. A to jsem si při básni, která  nejprve vtipně (a chytře)  začala i skončila větou "Život je.." opravdu plesal a Nozomi jsem celou dobu fandil. Nejdojemnější pak byla scéna s osamělým starcem toužícím po lidském dotyku...Přesné pokračování básně "Život je" mi vypadlo, a to jsem si jej chtěl zapamatovat, ale tak snad mi odpustíte parafrázi : Život je příběh, který nikdo nenapíše sám..  (07.06.2024)