Život po životě

Clint Eastwood chce říct všechno a i přes velmi střídmé tempo nakonec říká sotva polovinu. A podobně polorozpadlý nápad v jeho novodobé éře nepamatuji. Chápu všechny nálady a veškeré dějové linky mi krásně jdou dohromady, ale nechápu, proč je na čistě filozofické drama potřeba přes dvě hodiny, ve kterých je skoro polovina stopáže jen pozvolným dialogovým stepováním. Hereafter má sílu v jednotlivých scénách (úvod, metro a vaření), ale jako celek bohužel prošumí. (15.09.2011)

Toto téma šlo pojmout dvěma způsoby. Jeden je diváka citově vydírat a násilně mu vtloukat do hlavy „jediný správný“ názor, že jsme všichni slepí a ti, jež nazýváme šarlatány, mají opravdu mimořádné schopnosti, přesahující naše chápání. Anebo celý fenomén ukázat v lepším světle, kdy v některých případech opravdu jde o poslední a jediný způsob, jak se vyrovnat se smrtí někoho blízkého, resp. přestože „víme“, chceme věřit. Eastwoodova novinka naznačuje způsob druhý (jak bych u něj čekal), ale po(s)tupně se přelévá v první. Jednotlivé příběhy jsou schematické, vykonstruované a shází jim živěji napsané i zahrané postavy. Část o mužském médiu, znaveném svým darem a vším, co přináší, má potenciál (všechna schémata jsou na správném místě – sympatický, nenápadný hrdina, téma odpovědnosti a přijmutí své podstaty, romantická linka na obzoru) a dokonce příjemně civilního Matta Damona, ale nemá šanci doznat řádného tvaru ani prostoru, když Eastwood neustále utíká k těm dvěma zbylým. V závěru je navíc všechny velmi hrubě spojí a dochází ke zrodu jakéhosi příběhového Frankensteina, snad jakousi osudově mytickou romantiku, jejíž původ, přemostění ani smysl nejsem schopen dohledat. (10.03.2011)

Clintovi evidentně vysoké pracovní nasazení posledních let příliš nesvědčí. Po fenomenálním Gran Torinu a Výměně přišel průměrný Invictus a teď dokonce ryzí fail Hereafter. Původně se lákalo na mysteriózní thriller ve stylu Šestého smyslu - to samozřejmě vůbec není pravda, v ideálním případě (kdyby se povedl) by Hereafter byl sentimentálním zamyšlením o žviotě a smrti. To by ale nesměl být tak strašně napsaný - když má divák uvěřit v osudovost popisovaných událostí, nesmí ony události ve skutečnosti působit jako kurevsky vykonstruované náhody. I herci jsou slabí, ale vzhledem k tomu, jak jalové dialogy musí v různých wtf scénách pronášet, se není čemu divit. Trochu se ctí z toho vychází jedině Damon. V některých okamžicích je sice cítit potenciál dané látky, ale celek ze mě nevydoloval jedinou silnější emoci. Ten film je chladnej jak psí čumák, ačkoli by strašně chtěl být niterný a citlivý. I po zklamaných ohlasech jsem věřil ve slušnou podívanou, jsem velmi nepříjemně překvapen, jak slabý snímek se z toho nakonec vyklubal. PS: Tsunami sice pěkná, ale ve své podstatě úplně zbytečná. (03.03.2011)

Na negativní kritické ohlasy jedinců, co nepochopili, nedejte, je to skvělý film. Eastwood se vyrovnává s podzimem svého života, kdy člověk musí chtě nechtě být konfrontován s nevyhnutelným fenoménem umírání a činí tak, jak to umí on nejlépe, tj. velmi citlivě a empaticky. Nastiňuje Moodyho pohled na fenomén smrti a života po životě, ale nenásilnou formou, nevnucuje svůj názor a skrze osudy tří lidí poznamenaných ztrátou blízké osoby, či životní zkušeností klinické smrti, citlivě vypráví svůj příběh. A musím říci, že ještě nikdy jsem neměl takové potěšení z herectví Matta Damona – jeho příjemně tlumený herecký projev zralého muže mě překvapil a potěšil. (03.03.2011)

Na film se dá pohlížet všelijak. Není to žádná strhující story s podlézavými fakty, jak jsme tomu často svědky u filmů podobného typu. Není to ani nijak strhující filmařina, u které se nepodíváme na hodinky. Což chápu, že odradí spoustu dnešních recipientů. Nicméně je potřeba se zde podívat na kolonku "řežie" a tam se nalézá jméno Clint Eastwood. Čili jak tomu za posledních pár let bylo zvykem, Clint si dává filmařsky na čas a i tento kousek se nese ve velmi pomalé, sugestivní atmosféře s velice civilně hrajícími hlavními představiteli. Překvapí strhující sekvence v prvních minutách a neuvěřitelně "vystajlované" romantické scény ve finální části snímku. Eastwood je těžký melancholik a romantik. Jinak by nemohl tak geniálně dávat důraz na přesně ty správné detaily na vteřinu přesně. Bohužel můj dojem kazí prostřední část filmu, která se kupředu sune jednak možná až velmi pomalu, ale hlavně tam není moc bodů, které by zaujmuly. Posouvání celé struktury děje kupředu je tedy tak značně nezáživné. Výtečný začátek a konec. Eastwood ovšem stále umí a Cécile De France je podle všeho naprosto strhující osobnost. (18.07.2011)