Klub rváčů

Čo piješ, Fincher? Hovoriaci tučniak, nadržaná Helena Bonham Carterová ako návštevníčka klubu pacientov s rakovinou semenníkov, mydlo, anarchia, chaos - a predovšetkým vynikajúci spôsob, ako dať výpoveď zo zamestnania a ešte na tom poriadne zbohatnúť (ďalej napr. AMERICKÁ KRÁSA). Kino Považan 2000 (01.11.2004)

Tak už můžu umřít, viděla jsem Fight Club! Závěrečné titulky v čele s úžasnou písničkou "Where Is My Mind" doznívají a já se cítím trochu jako ti chlapi, co si ve filmu dávali po hubě. Neskutečně to bolelo, ale mé zvrácené části se na tom cosi líbilo. Co to je, na to ještě budu muset přijít. Fincher umí vytvořit jedinečnou mysteriózní atmosféru s originálními krásnými záběry, zapamatovatelnými hláškami a samozřejmě skrytou pointou. A když tomu vévodí klasicky výborný Norton, tak je to teprve něco. Jenže já se k valné většině, která Fight Club oslavuje a doporučuje na každém rohu bohužel nepřidám. Co na tom, že film naráží na lidskou potřebu násilí, konzumní společnost, která kupuje nepotřebné sračky a dělá práci co nenávidí, nebo na to, jaké jsou lidi ovce, stačí si udat pravidla a nějaký zajímavý název a klidně vám vyhodí barák do povětří, když příběh stojí za prd? Tedy, ne tak docela - začátek, kdy se Nortonova postava potýká s nespavostí a chodí do různých podpůrných skupin nebo se setká s Marlou (Úžasná Bonham Carter, sice to není žádná kráska, ale to charisma!) je vážně hodný pěti hvězd. Jinak mě to příliš nechytlo. Svůj účel - tedy to, že o filmu budu dlouho přemýšlet - pravděpodobně splnil, ale já chci po filmu zajímavý příběh po celou dobu, ne jen brilantní skrytou myšlenku a překvapivý konec... (20.09.2012)

VAROVÁNÍ: KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILER Schizofrenie sem, schizofrenie tam, došlo mi, jak je to ve skutečnosti s Tylerem, ale spíš než aby mi to otevřelo oči, mě napadlo, proč si tuhle hovadinu nemohl Fincher odpustit. Už pomocí poblikávání Pitta během filmu a dalších "znamení" mě totiž napadalo, že by to "takhle nějak mohlo být", ale doufala jsem, že se pletu, protože pointu celého filmu jsem viděla někde jinde. Mám ráda filmy s podobně realistickým násilím, zvlášť, když je takhle hezky vykreslený. Ne, že bych si nějak libovala v uřezaných hlavách na filmovém plátně, ale undergroundové, gangsterské a podobné filmy jsou prostě mou krevní skupinou. Jenže tady to Fincher trochu přehnal. Na jedný straně vytvořil efektní podívanou, na té druhé pro mě příběh vyzněl naprosto do prázdna. Na podobné téma už jsem viděla mnohem zajímavější dílka; kvůli nespoilerování informací i o dalších filmech je ale radši vyjmenovávat nebudu. (01.09.2007)

Pokud jde o Chucka, jsem Faidřiny vlhký kalhotky. Jedná-li se o Davida, jsem Faidřino dobrovolně znásilněné blazeované vědomí, že čemu bych se v šestnácti možná ukláněla až pod zem, je o desítku let později skvěle natočená, odehraná a vcelku zábavná... póza. Která zůstává pózou až do závěru bez ohledu na to, že ten se autorovi předlohy zamlouval víc než jeho vlastní. I když slova anarchie, cynismus a nihilismus skloňuje i v neexistujících pádech, film mi na rozdíl od knihy nenabídl skličující poznání, že i zdánlivé osvobození je jen hryzání se do vlastního ohonu, a otevřel mi dveře dokořán, místo aby mi je se škodolibým zachechtáním přibouchl před nosem. A to mi sem krutě nesedí. Protože bez ohledu na to, co si jistí publicisté myslí, některé věci nebyly nikdy cool. Ani před 11. zářím. (18.05.2011)

Šialenosť a psycharčinu najväčšieho rangu nám naservíroval môj obľúbený Fincher a musím povedať, že tento film bol u mňa prvýkrát veľmi ťažko stráviteľný a vôbec, celkovú podstatu som pochopil až na druhý krát. Ono mi to najprv trochu svojim smerom pripomínalo Lyncha a spolu so záverom sa to aj potvrdilo. Na svoje si v tomto filme preto prídu uznávači azda všetkých žánrov. Pitt sa prekonal, Norton mu počas celého filmu nasadzoval latku a páni potvrdili svoje kvality. Ale kto ma veľmi prekvapil, bol Meat Loaf. 90%. (06.08.2006)