Klub rváčů

Vzbudíš se. Někde. Někdy. Na datu nezáleží, den jako den. Celá tvoje zkurvená existence je dopředu nalajnovaná. Systém rozhoduje za tebe. Pak se jednou vzbudíš a řekneš Srát na pravidla. Celej svět na tebe čumí a tobě se to líbí. Jo, líbí se ti to. Jsem Jackovo adrenalinem napumpovaný tělo. Vidíš Fight Club a víš, že v tom nejseš sám. Jsem Jackovy užaslý obličejový svaly. Chceš nakopat pár zmrdů a cítit se okey. Konečně seš nezávislej. Nepotřebuješ peníze. Věci. Lidi. Na tobě záleží. Pak se zase vzbudíš. Čumíš na svět. Systém zmizel, tobě se to nelíbí. Najednou. Změna pohledu. Jsem Jackův studenej pot. Vidíš Fight Club. Jackovy obličejový svaly sou pořád užaslý. (18.07.2011)

V osemnástich, keď som bol naštvaný na systém a ulietaval som na Doors (ako hudbe) a Pulp Fiction (ako filme), by bol Fight Club film môjho života. Ale dnes si nemyslím si, že by som nemohol byť filmová hviezda, keby som naozaj chcel a urobil pre to všetko. A v systéme som sa už pohybovať naučil. Čo je dostatočný dôvod k tomu, aby mi tento film pripadal iba ako veľmi efektne sfilmovaná blbina. (23.02.2003)

VAROVÁNÍ: KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILER Schizofrenie sem, schizofrenie tam, došlo mi, jak je to ve skutečnosti s Tylerem, ale spíš než aby mi to otevřelo oči, mě napadlo, proč si tuhle hovadinu nemohl Fincher odpustit. Už pomocí poblikávání Pitta během filmu a dalších "znamení" mě totiž napadalo, že by to "takhle nějak mohlo být", ale doufala jsem, že se pletu, protože pointu celého filmu jsem viděla někde jinde. Mám ráda filmy s podobně realistickým násilím, zvlášť, když je takhle hezky vykreslený. Ne, že bych si nějak libovala v uřezaných hlavách na filmovém plátně, ale undergroundové, gangsterské a podobné filmy jsou prostě mou krevní skupinou. Jenže tady to Fincher trochu přehnal. Na jedný straně vytvořil efektní podívanou, na té druhé pro mě příběh vyzněl naprosto do prázdna. Na podobné téma už jsem viděla mnohem zajímavější dílka; kvůli nespoilerování informací i o dalších filmech je ale radši vyjmenovávat nebudu. (01.09.2007)

Pokud jde o Chucka, jsem Faidřiny vlhký kalhotky. Jedná-li se o Davida, jsem Faidřino dobrovolně znásilněné blazeované vědomí, že čemu bych se v šestnácti možná ukláněla až pod zem, je o desítku let později skvěle natočená, odehraná a vcelku zábavná... póza. Která zůstává pózou až do závěru bez ohledu na to, že ten se autorovi předlohy zamlouval víc než jeho vlastní. I když slova anarchie, cynismus a nihilismus skloňuje i v neexistujících pádech, film mi na rozdíl od knihy nenabídl skličující poznání, že i zdánlivé osvobození je jen hryzání se do vlastního ohonu, a otevřel mi dveře dokořán, místo aby mi je se škodolibým zachechtáním přibouchl před nosem. A to mi sem krutě nesedí. Protože bez ohledu na to, co si jistí publicisté myslí, některé věci nebyly nikdy cool. Ani před 11. zářím. (18.05.2011)

Naprosto odzbrojující příběh, začínající jako malá revolta osobnosti, jež nemůže usnout a končící jako revolta celé společnosti, která se potřebuje probudit. Ba co příběh, tohle není jen cool blbinka, tohle je vizitka postpoderní generace, tenhle film nás svým způsobem definuje, tohle dílo můžeme zvednout nad hlavy a pak si s ním navzájem vymlátit zuby. Klub rváčů zvedne ze židle nejen inspirativním dějem, ale i dokonalou filmařskou prací. Genialita! 10/10 (07.12.2007)