Na mamuta!

Plně souhlasím s textem na přebalu DVD. Pokud měl být film Na mamuta! komedií nebo snad parodií, angažováním Gérarda Depardieu se z něj stalo něco úplně jiného. Bizarní road-movie s hlavním hrdinou, který vypadá nevábně, chová se jako buran a slovo "Blb" slyší častěji než kterýkoliv vrátný "Dobrý den", je totiž jeho koncertem. Když se Depardieu prohání na té stařičké motorce, úplně jeho náhlou a dlouho hledanou "důchodovou" volnost cítíte, a každé setkání s podivnými lidmi a každá z půvabných hořkosladkých vzpomínek vám pomalu a jistě odhaluje jeho citlivé nitro. Film se mi líbil o dost více než předchozí práce dua Kervern/Delépine, mrzelo mě jen to, jak si oba snímky byly podobné. Úvod byl vlastně takřka totožný, IQ ústřední postavy taktéž. Chválím nápad natočit celý film jako video z dovolené - barvy jsou někdy přepálené, jindy vyšisované, obraz občas zrní až hanba... Milé. A hraje k tomu velice dobrá hudba. (10.12.2011)

Jelikož Gérard Depardieu rád hraje, nebrání se žádným nabídkám...a to ať kvalitních nebo špatných scénářů. Když jsem četl knížku o něm, sám se přiznal, že hraní miluje, že bez něj nemůže být, a že tím rád pomáhá i méně známým režisérům. V tomto filmu každopádně perfektně sednul, to se mu upřít nedá. Bylo i sympatický, že ukázal lásku k hledání pokladů detektorem kovů. To se totiž ve filmech zase tak často nevidí a člověk, který rád po lesích a loukách s tímhle kovovým klackem chodí, musí scény v tomhle filmu obdivovat. I když jich je málo, zaplaťpánbůh za ně. Nicméně tyto scény představují radosti života, které se ale míchají i se strastmi a trápením, který se za těmi radostmi táhne jak smrad za hovniválem.A přesně o tomhle tento film je. Film, vyprávěný neskutečně pomalým způsobem, při kterém přesto ta hodina a půl uteče jak voda. (19.06.2011)

Francouzský film Na mamuta! je očistcem života a symbolika cesty má zde hmatatelný tvar. Osobité filozofické dílo prostřednictvím cesty bilancuje a vyvolává vnitřní katarzi. Bizarnost je střídána obrazovou provokací až do dekadentních sfér temné stránky lidské duše. Souhrn podivností vysvobozuje trápící duši z krutého zajetí mysli a nabízí novou šanci na život. Hlavní postavou svérázné sondy do duše člověka je Serge Pilardosse (velmi dobrý Gérard Depardieu), muž na pokraji jakéhokoli zájmu. Těžká manuální práce je svým způsobem únikem před traumatem minulosti. Každodenní návyky a rituály jsou přerušeny odchodem do důchodu. Toto mezičasí se stává dobou hledání sebe sama. Pátrání po vlastní identitě zákonitě vede přes vlastní marast mravní i existenční. V nepřehledném vnitřním bludišti nevyrovnaného světa lze sejít z cesty bez pozorování i návaznosti. Jedna osobnost se bortí a zaniká, aby nový obrozený jedinec povstal z popela očisty. Nový neznámý pocit vysvobození dává nové možnosti počátku. Hlavní ženskou postavou je Catherine Pilardosse (velmi zajímavá Yolande Moreau), prostá žena a manželka Serge. I pro ni je mezidobí, vedoucí k zmrtvýchvstání, očistnou kůrou. Ubíjející stereotyp jen s námahou toleruje toho druhého vedle sebe. Složitě se ohlíží po jediném důvodu k setrvání a jiné světlejší vyhlídky jsou v nedohlednu. Rovina symboliky je vedena skrze přelud ztracené lásky (šarmantní Isabelle Adjani). Pouze přijetí dlouho oddalované skutečnosti dovolí uzavřít nejtěžší životní očistění a konečné vysvobození ducha. Částečnou metaforou je také Solange Pilardosse (pozoruhodná Miss Ming), svébytný sirotek a neteř Serge. Její přirozená bezelstnost udává směr pouti znovunalezeného strýce po zpustošené krajině vlastní duše. Z dalších rolí: důsledný a sebevědomý hledač pokladů s detektorem kovů (velmi zajímavý Benoît Poelvoorde), na každou situaci připravená podvodnice (zajímavá Anna Mouglalis), Catherinina kamarádka a kolegyně Danièle (Catherine Hosmalin), Sergeův zestárlý bratranec Pierre (Albert Delpy), či zaskočený personální úředník (Bouli Lanners). Přelomové katarze probíhají přes vnitřní svět, celý ho zpřevrací, žádnou hodnotu nenechá na stejném místě. Až pád na dno hlubiny osvobozuje zakletou duši. Odhoďme bigotní morální zábrany a poznejme vlastní podstatu! Proti tomuto způsobu nazírání na filmařskou práci nemohu mít mnoho námitek. (15.09.2017)

Francie je skvostná. Od francouzkých polibků, přes francouzský způsob života až k francouzkým filmům je všechno tak nádherné, že jsem z toho samou radostí vyseděl do země českej ďůlek, ale...! Jestli bych měl fracouzský polibek někdy prožívat, jako v případě Na mamuta, tak to abych do toho ďůlku strčil hlavu, světově se z toho posral a radši přestal žít. Obrovký zklamání.... (20.12.2010)

Pokud někdo četl výbornou knížku Naživu, která je vlastně dělaná formou dlouhýho rozhovoru Gerarda s Laurentem Neumannem ví jakou žízeň po hraní Gerard má. Bohužel se tak trošku ocitnul jako sám voják v poli, narodit se totiž o patnáct, dvacet let dřív, tak by hrál v samých klenotech a zářil by v nich jak prskavka. Jenže v dnešní době se točí tolik penězolovidel, že kdyby Gerard čekal jen na ty nejkvalitnější scénaře, zřejmě by jeho touha hrát nemohla být nikdy uspokojena. Jasně, zamrzí to, obzvláště u Francie, která si vždycky šla svou vlastní cestou Hollywood, neholylwood a teď najednou jen tupě přebírá některé povětšinou špatné trendy z druhýho břehu velký louže. Naštěstí, hlavně v posledních dvou letech se zdá, že ve Francii začínají mít filmové produkce koule a dávat peníze i na typicky francouzsky znějící příběhy. Jedním s důkazů je i tento snímek, který jde Gerardovi přímo na jeho xxl velikost. Ve filmu Na mamuta dokonale vyniká Gerardův jedinečný talent pro spontální herectví a právě díky němu si příběh může uděla hoplá přímo do srdce. Z mnoha scén člověk cíti smutek, osamělost, ale z mnoha dalších je zase cítit radost ze života a toucha dejchat dokud to jen půjde. Nádherně zahraný zrcadlo života. (15.12.2010)