Sedm

Moji oblíbení uživatelé se předhánějí v superlativech, ve kterých figurují termíny jako nepřekonaný vrchol žánru nebo dokonalá filmová esej, já budu podstatně střízlivější a v opozici proti filmovým fanouškům na CSFD, kteří Sedm zařadili do top desítky, musím konstatovat, že podle mého mínění snímek má jediné, ale velmi výrazné plus v podobě atmosférické režie Davida Finchera. Ten jako i jinde ve své tvorbě tady kouzlí s kamerou, pečlivě vytváří scénu, hraje si se zvukem i obrazem a všechno podřizuje maximálnímu efektu a diváckému zážitku. Bohužel na úkor logiky, je to zkrátka takové prvoplánové. Spíš než ke kriminálnímu thrilleru to směřuje k hororovému žánru, jmenovitě je to předzvěst pozdější úspěšné hororové série Saw. Scénář je překombinovaný, stejně jako u podobně laděných filmů s geniálním manipulátorem, jako je např. Prvotní strach, by v reálu podobný konstrukt nefungoval. Ono je vůbec zajímavé sledovat řadu filmových detailů, kde Fincher všechno podřizuje atmosféře. Např. kamkoli hrdinové vstoupí, musí být zataženo a chraň pánbůh, aby kdokoli zmáčkl vypínač osvětlení. Svítí se baterkami nebo místnost spoře osvětlují světélka červených výbojek, aby víc vynikla ponurost prostředí a jeho tajemnost. Režisér si vybírá co nejodpudivější prostředí, zanedbané a zaneřáděné uličky na periférii, staré budovy s oprýskanými fasádami a ještě mnohem víc si vyhrává s interiéry. Ty jsou obvykle mnohem zaneřáděnější a zdevastovanější, než by v reálu bylo možné. Kamera se přímo pase na hnilobě a plísních, které by v reálu upozornily už dávno okolní nájemníky na nějaké nekalosti. Policisté vniknou do bytu a s napřaženými zbraněmi postupují do poslední místnosti, kde teprve až strhnou pokrývku z oběti, rázem se chytají za nos. I tady Fincher všechno podřizuje momentu překvapení. Je dobré si srovnat dynamicky natočenou scénku honičky v činžovním domě se scénou honičky po střechách a bytech arabské čtvrti ve filmu Borneův mýtus. Zatímco ta druhá organicky zapadá do příběhu, tady by v reálu mělo pachateli stačit seběhnout schodištěm a zmizet hlavním východem, jenže to by pochopitelně bylo divácky nepřitažlivé, takže Fincher nechává svého padoucha a jeho pronásledovatele probíhat částmi domu, který pravděpodobně dosud nikdo nepostavil a také nikdy nepostaví, protože by šlo o nezkolaudovatelný architektonický unikát. Podobných úletů by byla celá řada, ale síla Fincherova nezaměnitelného režijního rukopisu je tak výrazná, že to v očích převážné většiny diváků spolehlivě zakrývá. Takovou scénu, kdy Brad Pitt má pistoli u své hlavy a očekvává výstřel, musím v její atmosféričnosti ocenit i já. Divácký zájem pochopitelně poutá i brutalita jednotlivých zločinů, ale můj dojem k tříhvězdičkovému hodnocení snižuje i filozofický rámec dramatu, se kterým se ani v nejmenším neztotožňuju. Zatímco jiný Fincherův film Klub rváčů mi přišel jako skvělé zpracování fenoménu revolty, anarchismu a konzumismu v moderním velkoměstě, tady mi ten nihilismus a deprese přijdou nepatřičné. Celkový dojem: 60 %. (31.08.2011) (méně) (více)