Jmenuji se Oliver Tate

Hudba: Andrew Hewitt úvod a první část (film je rozdělen na dva party) je skvělý a mé fanouškovské srdce zaplesalo, když po dlouhé době opět vidělo film, který civilním a vtipným způsobem řeší školní lásku a outsidera, který "tichým hlasem" provází filmem (film podobného ražení jsem dlouho neviděl a trochu se mi po něm stýskalo). Když se film dostane do druhé části, kdy řeší problémy rodičů, bohužel se dostává do mírné křeče a už není tak lehký jako v předešlých scénách. I přesto- příjemný zážitek. (08.06.2011)

Britská tragikomika valcuje. Veľmi sympatickí herci, prirodzené výkony, realisticky podaný príbeh a s režisérskou láskou naservírované momentky zo života mladých (i vekovo pokročilých). Jednému to dokonca môže pripomenúť zopár staro-nových spomienok - príjemných i menej príjemných.. a azda práve v tom spočíva ona krása. [MFF Cinematik 2011, PN] (12.09.2011)

Vipné scény, sympaticky nesympatické postavy, pár kreativních her se střihem - to vše se filmu nedá odepřít, stejně jako fakt, že si snímek zaručeně užijete. Jenže...poslední dobou je na stříbrném plátně či obrazovkách televizí a dvd přehrávačů podobných filmů obrovské množství, outsideři v roli hrdinů, kteří se kdesi ve vlastním světě snazí zachránit svou lásku, rodinu nebo svět. Lidi je milují, jenže se stoupající nabídkou klesá poptávka a to by si mnozí tvůrci meli uvědomit. Snad kdyby Richard Ayoade zapojil do záběrů víc kreativity, nechal hrdiny řešit jiné zápletky, nesnažil se být za každou cenu vtipný...nevím. Takhle mám pocit, že tu záčíná být dost přeoutsiderováno... (03.07.2011)

Oliver Tate je tak ryze welšská Amélie z Montmartru, v chlapeckém těle a v zimomřivě nehostinné krajině, proplouvající snímkem, který překvapivě nemá rozměr sociální, jak by se dalo u britské tragikomedie čekat, ale spíše existenciální. Celovečerní debut Richarda Ayoade (alias Mosse z kultovního anglického sitcomu IT Crowd) si tak ponechává něco z estetiky britské školy sociálních dramat, přidává ale svůj osobitý pohled na svět a tak překvapivý autorský rastr, že z jeho autorského filmu vznikl výsostný originál. Ono hledání komických aspektů v tragédii života, které charakterizuje všechny scény vyjma jediné - rozhovoru Olivera a Jordany na autobusové zastávce po návštěvě její rodiny, v níž komický aspekt náhle absentuje a scéna tím kontrastem nabývá patřičnou hloubku; soustředění se na pocit jinakosti, jež charakterizuje dospívání, pochroumanou sebereflexi, nejistotu, hledání sama sebe a objevování pravidel světa kolem, to vše tvoří rámec syžetu o tak složitém přerodu z adolescenta na dospělého. Nečetl jsem bohužel knižní předlohu, ale jelikož se jedná o adaptaci literárního díla, můžeme si všimnout řady literárních propriet - Oliver Tate se vymezuje jako ironický glosátor, který v mistrné zkratce naprosto přesně pojmenovává absurditu života dospělých (charakteristika Oliverovy matky a otce). Zůstává i ryze literární kompozice, tedy členění do kapitol včetně prologu a epilogu. Charakterizující je i příznačná retro nálada celého snímku a použití klasických výrazových prostředků (zatmívačky, tady ovšem barevně kolorované, 8mm kamera atd.). Suma sumárum, milý Olivere, je mi právě 38, a koukám na všechno přesně jako Ty tenkrát... (21.07.2011)

Zlo v rouše beránčím. Film sice okatě ironizuje a přímo komentuje klišé romantických komedií, ale zároveň je beze zbytku naplňuje. Vysmívat se lůzrovství a vzápětí se nad ním dojmout prostě nelze. V (500) Days of Summer (zde zjevná inspirace, ovšem dost samoúčelná) sice Tom taky získává svoji snovou manic pixie girl prostě jen tak jako dar z nebes, ale pak se alespoň ta jeho zkušenost s ní ve formě ročního období uzavírá do nějakého symbolického poučení a přichází podzim, kdy už je hrdina zase o něco dospělejší a vyzrálejší. Dalo by se říct, že určitým poselstvím (500) DoS je "Pobláznit se do jedný holky nemá smysl, protože tam venku jich je celá řada dalších a možná lepších, ale každej si tím musí projít a je to tak ok." Ale tady... tady se prostě na závěr ponoříme zpátky do toho zoufaleckého bahna, kde přepjatá milostná psaní přemluví holku k prvnímu sexu (ale je to přece vtipný!) a veřejná demonstrace sebevražedných tendencí ji přiměje vrátit se a zůstat (ale je to hrozně sladký a dojemný!). K tomu parodování toho typicky trierovského dělení narativu na kapitoly (prý to má být odkaz na francouzskou novou vlnu; i tak je to ale pouze vyprázdněná citace bez významu nebo úlohy ve vyprávění), Nietzsche a Panna Orleánská, ale proboha proč...? Z romantické indie komedie se definitivně stává zrůdný midcult. (08.06.2011)