Melancholie

Na m/Melancholii a konec světa se nelze připravit. Trier už dokáže zachytit náladu, kdy se do ničeho nemáte, s podobnou naléhavostí jako Bergman. Jen tím naštve víc lidí a navrch nechá zničit Zemi. Melancholia logicky navazuje na Antikrista. V něm šlo o střet muže a ženy. Tentokrát se střetávají dvě sestry, dva životní postoje a nakonec dvě planety. Depresivní Justine osud pasivně přijímá. Ví, že nic nezmění. Zároveň reprezentuje krajní individualismus. Raději zůstane sama sebou, než aby se podřídila společenským konvencím. Claire víc záleží na druhých. Situaci se neodevzdává, ale chce ji mít pod kontrolou. Teprve v závěru si vyměňují role a jedna nachází porozumění pro druhou. Svým způsobem tak jde o happy end, který zároveň ukazuje, jak celý život před myšlenkou na smrt utíkáme do magických jeskyní, jež mohou mít pro každého jinou podobu, ale ve výsledku jsou stejně málo nápomocné. Melancholia je zároveň jízlivou polemikou s americkými katastrofickými filmy, snažícími se nás naopak přesvědčit, že tragédii lze s lidskou činorodostí (a Brucem Willisem) zvrátit. Trier namísto zachránce nabízí jen dva možné způsoby, jak přijmout nevyhnutelné. Poslední hodiny před koncem světa nás nadto nutí trávit s dekadentními představiteli high society, kteří rozhodně nejsou nositeli vznešených vlastností a mají dost problémů sami se sebou. Nenabízí tak mnoho důvodů, proč si přát, aby konec nenastal, což mi přijde upřímnější než hollywoodský přístup. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, JFL, J*A*S*M, Lavran, Subjektiv, FlyBoy, Traffic, fmash, Aelita, Iroquaise, Psice, jemenfoutiste, mjuran (03.10.2011)

Prvá, nie príliš vzrušivá (trojhviezdičková) polovica je skvelo zahraná a poteší delikátnym medzinárodným ansámblom vo vedľajších rolách. Neprinesie ale nič viac, než ktorákoľvek konverzačná scénka z iného Trierovho (či Ozonovho) filmu. Druhá (štvorhviezdičková), tiesnivejšia, pôsobivejšia, obrazovo krásna a scenáristicky zaujímavejšia polovica filmu zážitok zosilní a výsledný dojem ponechá omámený artistickým audiovizuálnom, no myšlienkovo začudovaný a nenaplnený. Trier akoby si iba niečo skúšal, akoby iba zhmotnil pocit, myšlienku z krátkeho veršu. Pre niekoho to môže byť zaujímavá a duchaplná meditácia (napokon, je to hra s obrázkami, hudbou a postavami nesmierne elegantná), no pre mňa ostáva Melancholia iba hŕstkou pozitívnych dojmov, ktorých váha po skončení záverečných titulkov vyšumela do prázdna. (27.05.2011)

Podtitul "překrásný film o konci světa" myslím velmi dobře vystihuje dichotomii, která je přítomná v podstatě po celou dobu trvání Melancholie, ať už jde o rozpor mezi důrazem na estetiku a blížící se zkázou nebo způsob, jakým se se situací vyrovnat - odevzdanost Justine a zodpovědný boj Claire. Trier myslím bezchybně vystihl pocity, které aktuálně panují ve společnosti a samotnou povahu onoho čekání na soudný den, když po stránce stylu zaplnil prolog skoro až reklamními obrazy na bezmocnost a téměř celý druhý akt utopil v nesnesitelně zdlouhavém očekávání armagedonu. Zoufalé a opakované přeměřování střídavě blížící se a oddalující se planety jako by symbolizovalo bolestné vyhlížení konce, ne nepodobné útrpně pozvolnému průběhu globální krize, která je sice permanentně oddalována nejrůznějšími záchrannými balíčky a dalšími opatřeními, ale v podstatě zůstává nenarušená a pomaličku směřuje k implozi stávajících, převážně materialistických hodnot. Únava sebou samými se mísí s fascinací, která provází sledování našeho vlastního konce, jako kdybychom si nemohli pomoct a museli pozorovat naši zkázu nejlépe nonstop se zaujetím hraničícím s masochismem. Melancholie možná není emocionálně nejdrtivější Trierův film (tím je pro mě stále Prolomit vlny), ale s uplynulým časem po zhlédnutí roste a v člověku vyvolává silné pocity... no, melancholie. Výše hodnocení do značné míry závisí na tom, zda formální stránku filmu přijmete jako součást sdělení, nebo ne. (27.05.2011)

Asi jsem čekal od Melancholie trochu víc, ale rozhodně nemůžu říct, že bych byl zklamán. Technická stránka filmu výborná (btw, nebyla tahle hudba už někde jinde?), obsahová slušná (až na občasný art na úkor jasnosti), zkrátka téměř klasické severské drama, tedy až na tu sci-fi složku na začátku a v závěru filmu. A samozřejmě jasným tahákem bylo takřka špičkové herecké obsazení (min. na evropské poměry) a vykreslení charakterů postav (i když do teď jsem nepochopil motivy jednání Justine v podání mé oblíbenkyně Kirsten). Závěr nebyl špatný, ale tím, že ho režisér odtajnil už nazačátku, nedal možnost nějaké větší emoční odezvy od diváka, který se sice cítil stísněně, avšak už ne napjatě. Od Antikrista dobrý posun směrem nahoru, přesto více než 4* si film nezaslouží. (15.10.2011)

Evropský protipól k hollywoodským blockbusterům o konci světa, aneb návod na to, jak se chovat v krajní situaci, pokud místo klišé mainstreamu chcete sáhnout po alternativních klišé. Zaopatření lidé s tvářemi slavných hvězd procházejí honosným sídlem v až urputně vycizelovaných záběrech, jen tentokrát není západní styl života utužován a oslavován, nýbrž podvracen coby zkažený hodnotový systém postavený na povrchnosti a umělém řádu. Podobně jako ve svých nejznámějších filmech "Prolomit vlny" a "Tanec v temnotách" Trier rozvádí v zásadě banální situaci a přímočarým způsobem doluje z diváků emoce. Nicméně důmyslným prostředkem je úvodní sekvence snových výjevů, které předznamenávají vývoj příběhu a rezonují posléze ve vyprávění, čímž (spolu s roztroušenými podvratnými detaily) vytváří napětí v divákovi, které kopíruje vnitřní napětí, nejistotu a hranici šílenství postav čelících hrozbě konce světa. (24.05.2011)