Děcka jsou v pohodě

… a já s nimi. Tahle story mě totiž vážně bavila. I když se nejedná o ten typický „tohle musím mít ve své DVD sbírce“ film, který by na nějak dlouho uvíznul v hlavě. Hodně ale baví ona uvolněná atmosféra, kterou si pamatuju z takových nezávislých skvostů jako jsou Malá Miss Sunshine nebo Bokovka. Rodinu dvou stárnoucích lesbiček tak trochu provětrá objevení muže, který kdysi pro jejich dvě děti posloužil jako dárce spermatu. Nebudu chodit kolem horké kaše – film je to výborný. Výborně se na něj dívá, skvěle odsýpá, je s ním prostě příjemně. Kdybychom ale chtěli rýpat, tak má řadu nedostatků v tom, že něco naťukne a záhy od toho nečekaně upouští. Důležité momenty (fakta) prostě z ničeho nic odejdou. Lisa Cholodenko, jedna z nejznámějších představitelek současného lesbického filmu, jakoby chtěla mimo jiné hlavně říct, že děti vychované v lesbické rodině jsou na tom vlastně nejlíp (však i kamarádi obou dětí jsou příkladem hulvátů a nadržených děvek). Navíc mi vadilo, jak onen mužský vetřelec (povedeně napsaná a sympatická postava) skončí, jak je odkopnutý a jeho role v příběhu nedořečená.. Nicméně u herců bych rád skončil – všichni hrají na jedničku (lesbické matky zvlášť), ale právě onen mužský element mě dojal i rozněžnil nejvíc. Mark Ruffalo se snad definitivně zbavil všech těch průměrných, místy hodně otravných filmů typu Letuška 1. třídy, Kód Navajo nebo Co je šeptem... Přistupoval jsem k němu mnohdy skepticky, ale přísahám, už nebudu.. (04.05.2011)

Z černého koně letošní sezóny se vyklubal překvapivě nenápadný snímek, jehož největší atraktivnost tkví právě v tom, jak si ho kritika mateřsky přivlastnila. Na Lisu Cholodenko připadla tradiční akademická role "příjemný film s rodinnými hodnotami pro letošní nominace" a přestože jsem osudy postav prožíval s plným zaujetím, nepřináší Děcka nic, co bych neviděl jinde. Proto například zarazí nominace za scénář, který jako kdyby byl vystřižen z řadové zápletky Desperate Housewives a okořeněn adekvátně nadčasovým nádechem. To, co získávají pro celý film herci (všichni jedou naplno, ale obzvlášť Mark Ruffalo válí), ztrácí závěr, který sice vyloženě nezklame, ale pocit, že nic zásadního a dopointovaného nepřinesl, trochu zamrzí i rozčaruje. (01.02.2011)

Nepřekvapuje mě to nadšené přijetí u amerických kritiků a převažující pozitivní odezva u nás, protože Lisa Cholodenková napsala a natočila svůj zatím nejdiváčtější film, ve kterém nemá potřebu diváka s čímkoliv konfrontovat (vytrhávat ho z jím dobře známého prostředí a seznamovat ho s uměleckou subkulturou, narušovat jeho představu o vlastní sexualitě tím, že poté, co se identifikuje s hlavní heterosexuální postavou, z ní udělá queer hrdinku). DĚCKA JSOU V POHODĚ jsou sice distribuovány (v Americe v létě proti velkým blockbusterům, u nás Aerofilms) a propagovány (prostřednictvím cen a pochvalných výroků recenzentů) jako indie film, ale přitom kromě ozvláštnění v podobě homo/bisexuality hlavních ženských postav se užívá strategie mainstreamového filmu. Divák nemá přemýšlet nad tématy, která jsou echt-aktuální (vychovávání dětí homosexuálním párem, umělé oplodnění), protože ta jsou buď nedostatečně rozvedena nebo odlehčena, a tak slouží pouze k zasmání. Homosexuální pár ztvárňují herečky, které jsou heterosexuální, a nepomůže ani sebereflexivnost v podobě dialogu mezi matkami a synem, kdy matky řeknou, že se dívají na gay porno, protože jim u toho lesbického vadí, že v něm hrají heteračky. Obsazení vůbec svádí k myšlence, že Lisa Cholodenková chtěla spolupracovat s Julianne Mooreovou, protože ta pochválila její debutový snímek VYSOKÉ UMĚNÍ, a Julianne Mooreové se podobná role hodila, protože si v poslední době vytváří mediální image jakožto herečka, která se angažuje v otázkách homosexuálních sňatků (a sama "provokuje" svou údajnou bisexualitou, a tak ve filmu vlastně hraje sama sebe). Nejspornější je ovšem rozpor mezi politickou nekorektností (film jako politikum, které hlásá, že homosexuálové mohou vychovat zdravé a "normální" děti a že sexualita není zas tak jednoduchá věc, protože touha může být v rozporu s tím, jak se identifikujeme) a politickou ultrakorektností (opravdu je nutné mít ve filmu někoho černé barvy pleti, aby se neřeklo?, opravdu je nutné podtrhovat stereotyp o butch lesbě v případě stylizace postavy Beningové?, opravdu je nutné nakonec zůstat u "neměnnosti sexuality", když je bisexualita vnímána jako nerozvážný úlet, způsobený nešťastností ve vztahu?). Jde tak o přesně ten typ "feel-good" filmu, u kterého mnozí vypínají kritické myšlení - ano, jednotlivé složky jsou v pohodě (režie, scénář, herecké výkony), ale celek je značně problematický a vnitřné rozporný. (23.12.2010)

Herecký koncert, obsažen v každé z oněch sto a šesti minut. Annette Bening, Mia Wasikowska, Julianne Moore a hlavně - Mark Ruffalo, který se pomalu, ale jistě probojovává v mé topce na nejvyšší příčky. Příjemně komický začátek se seznamovací částí je pohlazením po duši pro každého filmového milovníka. Zbytek už jen pokračuje v zavedeném tempu. Teď už chápu to Oskarové haló kolem jednoho malého konverzačního rodinného dramatu. Nechal jsem se dějem unášet, jen jsem si tentokrát přál trochu jiné zakončení, ale nevadí. Mírně mě překvapily erotické scény ve své přirozenosti a beze snahy něco skrývat, vztahy jsou vykresleny přesvědčivě a o hereckých výkonech jsem se zmínil už na začátku. Absolutní spokojenost. (06.01.2011)

Přesně ten typ filmu, který nemám rád. Celý snímek je neuvěřitelně povrchní, diváka vede za ručičku a nějakou diskuzi se vůbec nesnaží vyvolat. Tváří se jako indie, ale ve skutečnosti jde o mainstream. Po celou dobu sledování jsem měl pocit, že ze mě někdo dělá vola. Navíc jako člověk, který viděl Queer As Folk, nemůžu jinak. V Děckách jsem jenom sledoval zidealizovanou "rodinu", ve které je všechno v pohodě a problémy se řeší mávnutím kouzelného proutku, pokud by tedy doopravdy nějaký existoval. (17.02.2011)