Suddenly!

Byla by to obyčejná propaganda o tom, že na prezidenta, a zvlášť na americkýho, se prostě nestřílí, ale postava psychopatického atentátníka a zvláště její představitel, Frank Sinatra, ten film vyzvedají strašně vysoko z bahna. Sinatra je výbornej. Místo obvyklého vyšilujícího magora, co podřeže, koho může, a zbije, koho může, a znásilní, koho může, tady máme naprosto chladnokrevný stroj na zabíjení. Nemusí křičet, rozhazovat rukama a šermovat s bouchačkou. Naopak chodí klidně po pokoji, připravuje atentát na prezidenta a chvílemi se chová i jako docela milý chlapík. Ale můžete si být jistí, že jak se o něco pokusíte, zabije vás. Jeho postava je tak zajímavá (podezření z komunismu vyvrátí tím, že je mu úplně jedno, kdo platí, což je taky fajn, na východě by atentátník zlým imperialistou prostě MUSEL být), že patrně byla vystřižena dvě nebo tři místa, kde Sinatra zřejmě pronášel tak ožehavé myšlenky, že musely pryč. Škoda. (06.01.2014)

Tuším, že se tvůrci filmu dobře pobavili - postavili si hezký hrad, z písku, a z něho se snaží sestřelit prezidenta. Baron Sinatra spojuje v sobě, herecky poměrně přesvědčivě, psychopata (z pochopitelných a objasněných příčin) a diletanta (z neznámých důvodů). Místo, aby své protihráče zavřel do sklepa, konverzuje s nimi jako s rodinou, a nakonec do sebe nechá střílet tři osoby jedním revolverem (z nichž jedna ho mine). Koho mine tento film.... (01.04.2014)

Svižné béčko, které táhne nahoru zejména Sinatrova bezcitná mašina na zabíjení (jež se porouchá až v okamžiku, kdy je jí znemožněno zabít). Podprahové sdělení, že ochrana vlasti má přednost před ochranou osobní, se překvapivě tolik neliší od toho, co hlásala propaganda komunistů, kteří tehdy v USA představovali hrozbu číslo jedna (Baronova levicová orientace je pouze naznačena, nikoli potvrzena, nebo vyvrácena). O něco důsledněji se nás film snaží přesvědčit, že základem bezpečné domácnosti, a potažmo i domoviny, je střelná zbraň, kterou by každý uvědomělý občan, byť přesvědčením pacifista, měl mít schovanou (a pro jistotu rovnou v nabitém stavu) v šuplíku. Tohle militantní stanovisko zmírňuje alespoň polopatické upozornění na rozdíl mezi koltem pro děti a skutečnou zbraní, s níž se důrazně nedoporučuje zacházet coby s hračkou. Nakonec si ovšem stejně svorně zastřílí celá rodina. 65% Zajímavý komentář: sportovec (24.05.2013)

Suddenly patří do skupiny snímků, které stojí a padají s hlavní postavou, zde konkrétně ve výborném podání Franka Sinatry. Jeho neustálé oscilování mezi psychicky labilním psychopatem posedlým touhou zviditelnit se a dokázat okolnímu světu, že není jenom obyčejná nula, a pragmaticky jednajícím atentátníkem, připravujícím svůj čin do nejmenších detailů a neváhajícího pro zdárné dovršení akce ani využívat dítě jako pojistku proti chování ostatních rukojmí, je prostě a jednoduše brilantní a Frank tak ovládá celé dění filmu od začátku až do překvapivého konce. Štěstí pro kvalitu filmu zde také představuje krátká stopáž nedávající větší prostor žádné vedlejší postavě, které se stejně řadí mezi obvyklé stereotypní typy alá odvážný šerif či poctivá matinka schopná obětovat vše pro svého potomka. Sympatická jednohubka, vtipná i díky své historické paralele. Lepší 4*. (04.12.2010)

Komorní filmy, jejichž scénáře připomínají spíše divadelní hry, jakkoliv jsou čas od času některými puristy vypuzovány z hájemství hraného filmu, nalezly a nalézají své početné přemýšlivé publikum. Společenská zjitřenost, která je zpravidla provází (HÁDEJ, KDO PŘIJDE NA VEČEŘI, DVANÁCT ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ), je základem jejich vtahující přitažlivosti, strhávají překotným, na zvraty bohatým dějem a tématem, které směřuje do středu nejpalčivějších problémů doby, k níž se vztahují. Jejich žánrové zařazení bývá nesnadné a současně je tím, co je na nich nejméně podstatné. Fakt, že tento film jakoby předjímá dallaský atentát z listopadu 1963, je pro pamětníky této ponuré události americké demokracie zřejmý od prvních záběrů. Nejen Sinatra, ale i hlavní ženská postava a její představitelka si zaslouží naši podrobnou pozornost. Živé je i téma a námět díla a jeho mravní rozměr. A nadčasový je také vhled do kuchyně tak řečené vysoké nebo velké politiky. Na ZNENADÁNÍ tedy upoutává právě jeho nadčasová všednost a její prolnutí s všelidským mravním rozměrem a objevný způsob, který tento mravní půdorys krok za krokem s archeologickou důsledností, která nezanedbává žádný, ani sebemenší detail, postupně odkrývá a obnažuje. ZNENADÁNÍ prokazuje klasickou pravdu: méně lesku a více hloubky znamená i více diváckého ohlasu a zvýšenou pravděpodobnost skutečné - ne barnumsky proklamované - nadčasovosti. (22.06.2011)