Králova řeč

A já tak doufal, že Jeff Bridges zopakuje svůj loňský Oskarový úspěch. Jenomže musím říci, že tentokrát si zlatého plešouna nejspíš odnese Colin Firth, a to oprávněně. Pohled do historie, přesněji řečeno do období rozpoutání druhé světové války, kdy královna Alžběta byla ještě malá slečinka a její otec soupeřil nejen se svým bratrem, ale i s vadou řeči. Nejedná se o typický životopisný historický film, u King's Speech jsem se nejednou upřímně zasmál, hodně filmu pomáhá nejen Colin, ale velkou měrou také Geoffrey Rush. ERko filmu sluší a sprosté (pro uši) scény jsou tím nejzábavnějším na celém filmu. Jejich vystříhání by filmu hodně uškodilo, a tak jsem rád, že se nestříhalo (a snad se ani stříhat nebude, že, Weinsteini). Naprostá spokojenost, Alžbětin otec dostal ještě lepší zfilmovaný životopis, než ona sama před čtyřmi lety. A to chce plný počet. (20.02.2011)

"Is the public ready for two minutes of radio silence?" Tak strhující jak jen film o návštěvě logopeda být může. Ani sama nevím, kde v jeho popisování začít, protože si neuvědomuji nic, co bych pro tentokrát mohla hodnotit negativně. Od prvního momentu při projevu na dostizích jsem zkrátka sympatizovala s Védodou z Yorku v podání Colina Firtha natolik, že mám teď chuť vytáhnout z police nějakou knihu o historii Velké Británie a pojmenovat jednou svého syna Albert jakkoliv mám doposud toho jméno spojeno hlavně s jedním obchodním řetězcem. Velkou zásluhu na tom všem nese výborná kamera a režie, ze které přímo cítíte tu konzervativní atmosféru Británie třicátých let, úžasně vtipný scénář nabízející snad v každém dialogu Jeho Veličenstva Bertieho (občas málem v každé jeho replice) nějakou tu vtipnou narážku a samozřejmě sám představitel hlavní role, který si dle mého po Single Manovi kráčí pro další Oscarovou nominaci. Ostatně obsazení je luxusní ve všech aspektech, od mnou již opěvovaného krále Alberta přes muže v pozadí (a recenzemi často opomíjeného) Geoffreyho Rushe až po téměř cameo roli arcibiskupského záškodníčka Dereka Jacobiho. (Snad jen ten Timothy Spall jako Winston Churchill lehce přehrává.) King's Speech klepe významně na dveře, za kterými Akademici vybírají letošní Oscary, a při troše štěstí by to snad minimálně Firthovi mohlo letos vyjít. Pro mě zkrátka nejlepší film roku 2010, na který půjdu v průběhu ledna do glasgowského kina ještě minimálně jednou. "Fuckety shit. Shit, fuck and willy. Willy, shit and fuck, and… tits." Dodatek 20. ledna 2010: Po dvou týdnech viděno v kině znovu, tentokrát ještě s hodinovou závěrečnou sekcí Q&A, kde Colin, Helena a Tom odpovídali na otázky publika. A i napodruhé ve mně King's Speech zanechalo pocit, že si letos Oscara za nejlepší film roku nikdo nezaslouží víc. Vizualita, kterou jsem napoprvé lehce přehlížela, je úžasná; pohledy ze stropu gotického kostela vnášejí do filmu přesně ten pocit malosti člověka proti velikosti jeho údělu; pocit, který po většinu filmu princ (král) Albert zažívá. Neméně zajímavé jsou i terapeutické části, kdy kamera, vražená Firthovi téměř do obličeje, za princem nacházi jen holou zeď, kdežto při pozorování Rushe objevuje přívětivější, více domovskou atmosféru s krbem, čajem či křesly. A herci jsou zkrátka výborní; minimálně u Firtha a Rushe budete cítit, že to nehrají, že je to jejich normální, přirozená, každodenní póza. Takhle to vypadá, když se hranice mezi filmem a realitou stírají. Přesně jak řekla v závěrečné diskuzi Helena: "Oh, we must be on; Colin stopped talking." (10.01.2011)

Král není mrtev, ať žije král! Aspoň pro nás zatvrzelé staromilce, kteří se vždy a všude na vlastní šálek Earl Grey rádi přesvědčí, že stiff upper lip dokáže pořád ještě porazit trembling lower lip nebo s ním aspoň důstojně remízovat v postavě hlavního hrdiny, že je pořád možné natáčet filmy ze staré školy s moderní jiskrou a poukázat na význam konzervativních hodnot v aktuálním světle a na to, že ne všichni se rodíme velcí, ale vyrůst můžeme - koneckonců každá perla byla svého času jen jedním zrnkem písku mezi trilióny podobných zrnek a před tuctem oscarových nominací tu bylo jen netuctové konverzační drama, které málokdo zaznamenal. Má nejhlubší poklona podle dvorského ceremoniálu, ladies and gentlemen. (25.02.2011)

Ačkoliv spustilo letošní oscarové klání četné debaty o střetu rychlemluvícího Zuckerberga ze Social Network a koktajícího krále z King's Speech, film samotný proti sobě staví koktajícího krále a rozeného řečníka Hitlera. Zpráva, kterou k nám tímto údajně konzervativní snímek King's Speech vysílá, je tak ve skutečnosti ostře nekompromisní – Zuckerberg je novodobým Hitlerem pro jedenadvacáté století. Hitler coby odstrkovaný malíř pokojů, v němž vykvetl antisemitismus během mládí, kdy byl nucen po dobu pěti let sdílet společné prostory s největší vídeňskou chátrou, nemá daleko od losera Zuckerberga, který upekl Facebook coby odstrkovaný student na Harvardu. Sociální sítě jsou vlastně takovými novodobými koncentráky, kam jsme odklizení, byť, a to je podstatné, zcela dobrovolně. Dovedu si představit chybná vysvětlení budoucích historiků, kteří se budou snažit rozklíčovat, proč jsme tehdy na přelomu tisíciletí kolektivně propadli počítačům. Na tomto pozadí bychom měli chápat zoufalou potřebu historiků holocaustu vypíchnout určitou příčinu, resp. vepsat do holocaustu nějaký význam: pointa je, že neexistuje žádné tajemné mystérium holocaustu, které by se mělo vynést na světlo, žádné mystérium, jež by se mělo rozřešit. To, co je třeba zdůraznit, je pouze dobrovolnost samotného činu: svobodného rozhodnutí, ve vší jeho zrůdnosti. Z této perspektivy není skutečnou morální katastrofou bezprostřední výbuch brutálního násilí, nýbrž nenápadná ztráta morálních ukotvení v naší konzumeristické společnosti přebytku, kde vše probíhá zdánlivě hladce – hrůza zla je v tom, ze vůbec nevypadá děsivě, že nás dovede v našem nesmyslném životě rozkoší ukonejšit. Zkrátka Zuckerberg je v jistém ohledu horší než Hitler, protože Hitler představoval zlo zakoušené bezprostředně jako takové a vyvolávající morální pobouření, kdežto kvůli Zuckerbergově nekalosti upadáme do morální malátnosti, aniž si to uvědomujeme. V totalitě je třeba se slovem zacházet opatrně, protože vždycky někdo poslouchá, varovalo Kachyňovo Ucho, v naší demokracii na druhou stranu neposlouchá nikdo nikoho. Podobné úvahy vztahující filmy tak vehementně ke skutečným reáliím by nás neměly vyvádět z míry: v jedné z diplomatických depeší zveřejněných na stránkách WikiLeaks jsou Putin a Medveděv přirovnáváni k Batmanovi a Robinovi. Je to užitečná analogie: není internetový aktivista a spoluzakladatel WikiLeaks Julian Assange reálným protějškem Jokera z Nolanova filmu Temný rytíř? (02.06.2011)

Někde jsem četl, že dobrý film se pozná podle toho, že se Vám druhý den po shlédnutí líbí ještě víc. V kontextu s touto úvahou můžu s jistotou říct, že film Králova řeč je dobrý film. Při závěrečně řeči pana krále se mě chtělo až brečet nadšením z toho, že herecké a filmařské umění několika málo lidí dokáže tak krásně pohladit na duši. To je něco tak nádhernýho, umět skloubit mluvené slovo, obraz a herecké výkony v jeden celek , vložit do něj srdce a poslat jí za námi, za diváky, že nemám, krom díků dalších slov. (18.03.2011)