Jiná žena

Režijními postupy, kdy se hlavní hrdinka, padesátnice Marion, vrací v retrospektivách do minulosti a vstupuje do ní se současnou vizáží a věkem, se tento film velmi podobá Lesním jahodám Ingmara Bergmana. Stejně tak i námět je dosti podobný. Přesto by se Jiná žena nedala označit jako plagiát. Woody jako by vzdával hold svému "idolu" a přitom stále zůstává svůj. Je to taková chuťovka pro oprvdové milovníky Allenových filmů. (15.05.2007)

Woody Allen sa "vyzná" v ženskej psychike...To by sa mohlo zdať pri pozeraní niektorých jeho filmov, kde ženy sú hlavné hrdinky.Až pri Another Woman ma pri viacerých scénach napadlo, že film obsahuje viacero projektívnych prvkov, ktoré ale nevyplávajú na povrch prostredníctvom samotného Allena, ale "zamaskované" v podobe prežívania ženy, v tomto prípade Geny Rowlands. Aspoň ja som v Another Woman postrehol pár veľmi silných momentov a myšlienok, ktoré majú bezprostredný súvis s Woodyho životom..Film ako taký svojou kvalitou a hĺbkou radím hneď k Interiors, čo znamená že ho hodnotím len kladne, hoci pre niekoho to môže byť nuda:) (24.07.2006)

Až v poslední půlhodince jsem zahlédl ono kýžené gró celého filmu, ale to už bylo jaksi pozdě, protože první hodina mě téměř uspala. Nabízí se srovnání s jiným, ne nepodobným Woodyho filmem Zaří, který má sice hodnocení nižší, ale mě přišel o poznání lepší. Oba snímky stojí na sebeuvědomění a vnitřních psychických pochodech postav. V Září se na první pohled vlastně nic neděje, což je ale správně - ono ticho po pěšině vlastně nastoluje to správné prostředí pro dokonalé vykreslení nejniternějších pocitů. V Jiné ženě se toho pro změnu děje celkem dost a nějaké vykreslování pak ustupuje ději, který nemá žádný směr a jednoduše nudí. A ač byla Gena Rowlands opravdu skvělá a snažila se sebevíc, na více než tři hvězdy to zkrátka nestačí. (27.07.2012)

„Protože není nikdo, kdo by tě chápal. Musíš změnit svůj život." Někomu může vadit lehce rozvláčné tempo, díky kterému se zřejmě bude leckdo navzdory krátké stopáži místy lehce nudit, ale u mě tomu tak nebylo, nejspíš proto, že se mi podařilo takřka zcela naladit na tu správnou rozjímavou vlnu (což Jiná žena prostě vyžaduje). U tohoto filmu totiž musíte přemýšlet a bilancovat spolu s hlavní hrdinkou. A že je to vcelku hořké bilancování. Nicméně život v iluzi a její následné rozpoznávání mě bavilo. Stejně jako posmutnělá atmosféra, pro Woodyho typická snová sekvence a spousta myšlenkové potravy. Moc se mi líbilo Marionino napjaté čekání na další „zpověď“, naopak „to“ s Lýdií mi přišlo už zbytečné (resp. moc samoúčelné, prostě jen aby hlavní hrdinka dostala skutečně „všechno“). Konec byl moc hezký, ten dovětek považuju za jeden z Woodyho nejlepších. Silné 4*, na film bych se chtěl někdy v budoucnu podívat znovu. „Zavřela jsem tu knihu a pocítila zvláštní směs tesklivosti a naděje. A přemýšlela, jestli vzpomínka je něco co máte, nebo co jste ztratili.“ (08.08.2015)

Tíživé a osobní... U Allena se ovšem těžko dají směšovat oba tyto jevy samovolně a byť znějí osudově až běda, jsou vlastně velmi prosté. Tíživé jsou většinou Bergmanem načichlé (zde dvorní mistrův kameraman Stan Nykvist) příběhy na neosobním místě, kde se iluze vytrácí při melancholickém bloumání nespokojených osob. Je tu jeden podstatný rozdíl, zatímco z Bergmanových postav mám většinou pocit potlačovaných emocí, co pouze čekají na výbuch, u Allena se nic neskrývá, protagonisté jsou zkrátka unavení a tak ani na maskování ve společností nemají moc sil. Potud tíživost, s osobním vkladem je jiná práce. Osobní jsou podle mě také filmy, kde se WA vysmívá světu, pouze u depresivněji laděných se možná zdá být otevřenější (dle mého klam, niternost přece nesouvisí s depresí). Takže v zásadě typický Allen, jen humor vynechal... Film nenudí, ale fanoušci klasik asi budou děkovat za vstřícnou stopáž. Vše je daleko pozvolnější, s umírněným hudebním doprovodem a minimálním glosováním typicky allenovských situací. Ona „jiná žena“ mi pak připadá jako osoba u Allena typická, co si v jeho filmografii zasloužila vlastní spin-off, protože její chování a postavení je mi moc povědomé. Bylo poučné v jejím deníkovém vyprávění procházet a hledat příčiny všech těch skleslých obličejů (zásadní se mi jeví slovo sebeklam → užité opakovaně, vztahuje se k přehnaným očekáváním v životě a následné kocovině). Nejsem milovník duchovnem prostoupených postav, což symbolizuje Mia Farrow. Naopak se mi zamlouval flashback á la popis fotografie. Vzpomínky jsou v pohybu (víří v nás), i když jen na fotce... Těch nápadů by se našlo víc. Jen mě mrzí, že v tomto období Allen vnímal cokoliv pozitivního vlastně jen, pokud se vrátil do minulosti, třeba éry rádia.... (01.02.2012)