Letní válka

Summer Wars obsahuje dvě roviny. Ta první se týká zpracování vztahů v rodině, která je oblíbeným tématem Hosody a ani zde nepřekvapí, že se mu ji podařilo zpracovat na výbornou. Tato rovina dominuje během první půlhodiny a nabízí všechny kvality, které od Hosody očekáváme. Pak se ale film přehoupne do roviny sci-fi dystopie, kterou se Hosoda zřejmě snažil pojmenovat problém závislosti lidstva na IT technologiích a umělé inteligenci, snad i upozornit na bezpečnostní riziko jaderných elektráren, ale učinil tak způsobem extrémně hloupým, nebál bych se říci přímo vyloženě nablblým, u nějž neprojde ani to, kdybychom tuto rovinu brali jako zjednodušenou alegorii nebo pohádku. Snímku nelze upřít nápad, stejně jako lze ocenit u Hosody tradičně výbornou hudbu a animátorské hrátky ve světě virtuální reality, ale ten zbytek je jen horko těžko usledovatelná slátanina v čele s Gary Stu hrdinou. Za povedený začátek a jakž takž zdařilý konec, který to předchozí nadělení aspoň trochu kvalitativně pozvedl, dávám velmi slabé 3* a rychle odsud mizím, než si to rozmyslím. (14.05.2021)

Zpočátku to vypadá jako ten typ anime, který nesnáším - pohádka pro nerdy, ve které hlavnímu hrdinovi-nerdovi spadne do klína jak epická záchrana světa, tak i nejkrásnější dostupná holka a sem tam i nějaká superschopnost. Ono to tak trochu dopadne (bez superschopností), ale je to komplikovanější než se na první pohled zdá. A tady začíná hlavní problém. Je to debilní sci-fi s ještě debilněji vystavěným světem, jenže všechno to je jen metafora pro důležitost pospolitosti rodiny (aneb když rodina drží spolu, dokáže všechno na světě; když má člena, který se od nich odloučil, začne se pomalu rozpadat) a také pro vyrovnání se a (svým způsobem) usmíření s USA a jejich shozením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. A teď jak to brát - jako hloupou sci-fi s echt klišovitým rodinným dramatem na pozadí (SPOILER když nejde vytvořit přirozený konflikt, zabte nejstarší postavu KONEC SPOILERU), nebo jako veskrze pěknou, byť místy bolestně doslovnou (ta paralela s baseballovým zápasem fakt nebyla nutná - ale pobavilo mě, že svět stojí na pokraji apokalypsy a ten zápas jede dál jako by se nic venku nedělo) variaci na poselství větší části disneyovských animáků? Tady se dá jednoznačně opodstatnit pětihvězda i odpad. Já se zase zasekl někde uprostřed, protože zatímco Kenjiho postupné poznávání velké rodiny se mi líbilo svojí (víceméně) civilností, všechny ty vtípky okolo toho a klišovité charaktery hlavních postav, díky jejichž klišé je naprosto jasné jak vše dopadne, jsem bral hůř. A takhle se to střídalo snad u všech částí - souboje v Ozu vypadají skvěle vizuálně, ale je jich zbytečně moc a v závěru tak tvoří přehnané množství zvratů; Kazuma je sice nejzajímavější postava, ale fakt nechápu, proč se tak vyzdvihují jeho reálné kung-fu schopnosti, když je využívá jen v Ozu; část s karetní hrou je sama o sobě epická, ale má patetické vyvrcholení a svět v tomhle případě zachrání kočkoholka; zbytek světa je zde zobrazen stejně jako v amerických blockbusterech - vše stojí na Japonsku a ostatní jsou vidět na pár vteřin jak fandí Natsuki... A já bych mohl pokračovat dál, ale to bych to tu jen podrobně vypisoval. Expresivita scén typická pro anime sice funguje obstojně, takže to silnější dojmy (svým způsobem) zanechá, ale mě to pořád spíš míjelo, než abych si to dokázal upřímně užít. Podobný problém jsem měl i s Dívkou, která skákala časem, takže tu hodnocení nechám totožné. Líbí se mi, co z toho vyleze, ale zpracování ne. Tomu prostě podlehnout nedokážu. Slabé 3* (22.04.2024)

Summer Wars, film od režiséra, ktorý ma už raz kompletne dostal jedným svojim dielom a zdá sa, že tomuto anime som taktiež nedokázal odolať. Mamoru Hosoda natočil nádherný príbeh o asi tej najzábavnejšej a najlepšej rodine, ktorá v dobrom i zlom nestráca nádej. Jej členovia sa nevzdávajú a aj keď všetko na vôkol vyzerá beznádejne, vzbúria sa a pokúsia sa zachrániť svet. Potomkovia starých samurajských klanov sú asi už raz taký a s pomocou matfyzáka Kenjiho sa im podarí niečo nečakané. Nádherný snímok s plynulými a farebnými animáciami, výnimočným príbehom a lahodiacou hudbou. Moje očakávania boli vysoké, no takýto výsledok ma naozaj prekvapil a milo potešil. Už teraz sa teším na ďalšie Hosodove filmy. (05.03.2013)

Jedna velká bláznivá rodina chce oslavit 90. narozeniny babičky, která je hlavou rodu. Je tvrdohlavá, bezzubá, ale ví jak držet otěže. Jeden nesmělý kluk zavítá do této potrhlé rodiny a nestačí se divit. Chaos plný lidí, dětí, jídla, překřikování a poblíž jeho kamarádka, do které je zamilovaný až po uši. Je to tak skvěle naservírované téma a k tomu navíc dosti podivná zápletka o záchraně globální sociální sítě, která může zničit veškerý život na Zemi. Na první pohled nekombinovatelné a ultra zhovadilé, ale ono to funguje. Stále se v příběhu něco děje. Přitom zde není žádné explicitní násilí (jak bývá v anime poslední dobou zvykem) a příběh ukazuje silné rodinné hodnoty, smrt blízké osoby nebo táhnutí za jeden provaz. Jsou tu velmi dojemné pasáže i momenty u kterých jsem se smál na celý pokoj. Animace a vizuální rys mi připadal příliš nevýrazný, ale to jen na začátku, pak se všechno pěkně rozzáří a vykvete. Je to nenásilný a milý film, který mohu doporučit všem členům rodiny od 3 - 90ti let. (02.10.2013)

Mamoru Hosoda v časem skákající dívce předvedl odlehčenou lovestory řízlou sci-fi s hrdinkou plné nezodpovědné, ale sympatické žábovitosti, milostně mile nezkušenou, v sobě se nevyznající. Oč to bylo svěžejší než pevně soudržná rodina tmelená babičkou jež donekonečna opakuje větu: "Ty to dokážeš!" To samo stačí, aby všichni nabyli nekonečnou sebedůvěru, jež jim umožní vyřešit problém, který nezvládají nejlepší mozky všeho světa. Inu, řečeno slovy neklasikem doplněného klasika: "Rodina je základ státu." A celého lidstva. V tomto ohledu se tedy Summer Wars nijak neliší od všelijakých jiných plytkých filmů, jež nutí člověka těmi nejprimitivnějšími prostředky k všeobecnému semknutí, přičemž právě tím, že ono semknutí samo o sobě je vznešené, omlouvá svou sladkobolnou kýčovitost. V druhé rovině film vypráví o zranitelnosti informační společnosti, v níž všemu vládnou navzájem propojené počítače. Pokud se člověk dívá na ztvárnění a fungování zdejšího virtuálního světa jako na jeho metaforu spíše než realistické zpodobnění, nemůže být vyloženě nespokojen. Křídově bílé pozadí vytváří iluzi nekonečného prostoru, křiklavě barevné objekty v něm umístěné pak dávají představu o informačním bohatství a pestrosti binárního univerza. Jen se divák asi neubrání pocitu: "Kde já jsem už něco takového viděl?" A přijde na to, že šlo o záhyby prostoročasu z Dívky, která skákala časem. Nu, podruhé, to ještě není tak docela vykrádání sebe sama. Ale čirá originalita již také ne. Slabé ***. (10.05.2010)