O Vánocích už nechci slyšet ani slovo

Paneláková normalizační romance, která by se mohla odehrávat téměř kdykoliv, ale Vánoce, ty jí dodají to pravé kouzlo ... Trochu klišoidní příběh o hledání toho důležitého v životě, pravých vztahů a těch správných hodnot, končící tím pravým happy endem, jak se na Vánoce sluší a patří. Standardně příjemný Petr Kostka. Václav Postranecký v roli ne nepodobné té, kterou si později "střihl" v komedii S Tebou mě baví svět. A velmi něžná Slávka Hozová. Poněkud opomíjená dáma českého herectví, neprávem. (08.03.2015)

Takovou větu jako pronesl pan Kostka, tak s oblibou používám taky, protože se nechci zúčastňovat pravidelných krysích dostihů, které se začnou konat už od listopadu a dojdou svého vrcholu právě o Vánocích. Mediální masírka taky stojí za to. Ať se tomu vánočnímu bláznění bráním sebevíc, tak mě to taky semele. Moc komediální mi to nepřišlo. Mohlo to být zajímavé drama. Herci se snažili, ale příběh je slabý. (18.12.2013)

Nevadí mi komunistické televizní komedie z rozestavěných panelových sídlišť. Ale příběh neustále váhajících inteligentních lidí středního věku o svém vztahu či nevztahu je hrozně vleklý a bez špetky energie. Ani jindy výtečný Kostka tu není ničím jiným než tuctovým hercem. Ale jasně, v televizní inscenaci se nehraje na herectví, ale má se hrát na zábavu a ta se tady neodehrává skoro vůbec. Nebýt vskutku podařeného závěru, stálo by to za zlámanou grešli. (31.01.2016)

Tuto televizní inscenaci táhne režie a kvalitní herecké obsazení, pro normalizaci tak příznačné. Scénář je slabší, místy i plytký a to rojení mezilidských vztahů až rakovinně rozbujelé. Rozvedený muž, hraný Kostkou, působí dojmem supermana, který žije ve dvou či tří dnech současně. O vyslovený kiks ovšem nejde. (25.12.2021)

Z naprostého televizního dna povznáší tento výtvor jen odzbrojující bezbrannost Slávky Hozové. A to ovšem jen nezáměrně. Její postava je stejně tak nevěrohodná jako ta Kostkova, která provází diváka celým tím „děním“. Ta Kostkova – není to ani hrdina ani antihrdina, právě jen „postava“ – se vymyká vší normalitě i abnormalitě. Jedná zcela mimo život – téměř až mimozemsky. Gesta a slova volí zcela nahodile, právě jako náhodně jedná. Zato sociální prostředí jsou odpozorována neomylně a právě tak neodchylně i prezentována v normalizační interpretaci: velkoměstský lokál (cosi mezi barem a bordelem) je ještě stravitelný (jakkoliv se mi nechce věřit, že nějaký zdejší podnik byl zkraje osmdesátých let vybaven telefony u stolků), zato „maloburžoazní“ rodina kulturně žijících starých manželů se „starou pannou“, která zůstane v třídně rozdělené společnosti „na ocet“, je zkarikována opravdu ohavně. Vrcholem je ovšem socialistický panelák s odposlouchávacími odsavači par – myslím, že nejednomu divákovi na Jižním městě i jinde tehdy u večeře zaskočilo. (25.03.2021)