13 samurajů

Víceméně věrný remake, který je sice mírně krácen v prvních dvou částech (plánování a taktika), ale zase lehce prodloužen v závěrečné bitevní části. Ony se vůbec oba filmy naprosto dokonale doplňují, v rozvoji a popisu jednotlivých charakterů, hrdinů i padouchů, ve vztazích i některých situacích, a společně pak dotváří vyprávěný příběh k naprosté dokonalosti. Co mi trochu chybělo v jedné, to doplňuje druhá a naopak. Tato je jen doslovnější a tam, kde původní film pouze naznačil, nová verze vše ukáže v drsných krvavých detailech. Některé méně zřetelné pohnutky a nuance jsou dotaženy a zvýrazněny. Opět nechybí řada skvělých momentů a emotivních scén, opět je tu řada míst, které mě vyloženě potěšily. Zřejmě nechám obě verze splynout v jednu a v mé mysli se tak zrodí dokonalý samurajský film. K sedmi statečným mi tak přibude dalších třináct nezapomenutelnách hrdinů. (15.08.2013)

Tak přímočarý film, ve kterém nedojde k jedinému zvratu, jsem už dlouho neviděl. Dost mě to překvapuje, protože z jiných samurajských děl jsem zvyklý například na různé zrady a podobné zápletky. Zde nic z toho není, děj plyne z bodu A do bodu B naprosto nevzrušeně... Samozřejmě nelze Miikemu upřít profesionální zručnost, ale přesto mě toto dílo nijak zvlášť neohromilo. Hlavně pokud budu porovnávat. Film je opět debatou nad kodexem samurajů, jenže to je nadhozeno snad v každém podobném díle. Takže vlastně to úplně jediné, co mě na filmu vážně zaujalo, je fakt, že se odehrává v roce 1844. Diegetický svět je ale vykreslen smutně černobíle, záporák je pak téměř karikatura. Doma si asi zlepším náladu Vlkem samotářem s dítětem, nebo nějakým Zatoichim... (04.12.2010)

Miike se ukázal jako precizní řemeslník, který dokáže každému svému dílu v závislosti na žánru dát odpovídající formu. Po dětských rozjívenostech, komiksových macho excesech nebo fantaskní šónen romantice dává svému samurajskému eposu ukázněný rámec ctící postklasický styl šedesátých let. Počáteční klid před bouří značí úhledné ritualizované sekvence v interiérech, ale ani posléze v sekvencí příprav na bitvu a závěrečné sekanici se nekonají žádné vidoklipové orgie. Pouze místy si tvůrci dovolí odchylku jako personifikovaný pohled umírajícícho samuraje, ale vždy se jedná o postupy ladící s rámcem samurajského dramatu. V Mikeho rukách ovšem nevznikla jen reminiscence na původní film Eičiho Kudóa z roku 1963, nýbrž osobitý a doposud nevídaný pohled na kult samurajů a jejich hodnoty. Zásadní je v tomto ohledu posun postavy zvráceného knížete do podoby fanatického cvoka posedlého ideou kastovního systému a na něho vázaných práv a povinností jednotlivých tříd. Zatímco postklasické samurajské filmy jako "Harakiri" (1962) kritizují knížata za falešné a jim prospěšné výklady bušida, v Miikeho filmu se prostě celý systém ukazuje jako jedna velká zvrácenost sloužící hrstce zhýralých magorů. Proti tomu Miike a scenárista Daisuke Tengan staví svět obyčejných lidí. Famózní tečka s floutkovským banditou a medvědy staví celý hrdinský epos do pozice patetické absurdity. Samurajové neustále omílali čest, oddanost, odhodlání zemřít v boji, odvahu tváří v tvář bitvě a mistrovství meče, ale opravdoví hrdinové a tvrdí bojovníci byli lidé ze spodních příček sociálního žebříčku, kteří dokázali v době vlády samurajů přežívat a užívat si život. [Filmasia 2010] --- Zhlédnuto znovu koncem května 2013, kdy v souvislosti s nezřízeností a egocentričností prvních mocenských projevů bestie, která usedla na Pražský hrad, Miikeho pojednání o míře oddanosti autoritě tváří v tvář její nesoudnosti získává zcela nové a naléhavé vyznění i pro české publikum... (05.12.2010)

Rákosnická historická provenience není pro mě, to už jsem si několikrát ověřil. 13 samurajů je ale dost slušně natočená řezničina, která je i přes dlouhou stopáž zajímavá a napínavá a člověk se vůbec nenudí. Závěrečný masakr má takový body count, že si neuvědomuji film, který by to překonal, nebo se aspoň přiblížil. 90% (18.12.2016)

Miike si zkrátil řetěz ke konvenčnosti a nabídl řemeslně vytříbený nástup svobodomyslné vůle na pozadí soumraku šógunátu a samurajských principů. Více než katanová řež s následky podobnými tajfunu zaujaly první dvě expoziční třetiny, ale i přes splašené počítadlo mrtvol má Takeshiho jidaigeki počin kouzelně veselou mysl. Pro milovníky žánru určitě povinnost, jenž se může honosit dokonalým zvukem, sympatickou partou pro věc zapálených hrdinů a jedním šikmookým Calverou se sadistickými sklony a zpátečnickým feudálním smýšlením. Po čerstvé zkušenosti mohu říct, že 47 je někdy méně, než 13. Tedy vlastně 12 a jeden imortální lesní duch.. (12.05.2014)