Zvonění ledu

„Stále se mě jen vyptáváte, hňupe. Starejte se o mou smrt a neotravujte!“ Tož Bertrandu Blierovi asi vážně není nic svaté a s absurdním tónem si dokáže tropit šoufky i z děsivě vážných věcí. Dostal mě takhle již před třemi lety u prvního filmu, co jsem od něj viděl (Studený bufet), z času na čas mě dostává pořád a s příjemným zjištěním jsem se přesvědčil, že se mu skvělý kousek podařilo natočit i v druhé dekádě tohoto století. Vlastně bych se vůbec nezlobil, kdyby ještě s něčím novým přišel i v nové „post-covidové“ éře, protože alespoň tady Blier ukázal, že pořád ještě umí a pořád má čím dokonale odbourávat diváka včetně jeho případných předsudků. Neuměl jsem si představit, že by mě mohl bavit film, kde se jednou z hlavních postav stává smrtelná nemoc druhého člověka, ale nakonec proč ne... už Cimrmani v jedné ze svých her oživili smrt(ku), která rozmlouvá s budoucím nebožtíkem u krbu, Blier si takhle dovolil oživit rakovinu. :o) A rozmlouvání plné nevšedních dialogů i klasických blierovských motivů ve víru jeho typických vztahových propletenců to je často nesmírně zábavné, ba přímo kouzelně absurdné. Také jsem si neuměl představit, že by mě mohl bavit Jean Dujardin, většinou mi připadal strašně nezáživný, na základě výkonu v Jelenici byl bych klidně schopen říct, že do komedie už vůbec nepatří, ale Blier by zřejmě dokázal vyprovokovat k pořádnému výkonu kdejakého tajtrlíka. :-) Dujardinovo naduté ego v tomto případě náramně a vtipně ladilo s celkovým účinkem postavy a zdá se, že je s Dupontelem dostatečně sehraný. Takže i po herecké stránce spokojenost a přestože k závěru s pár WTF scény a zvraty to vypadalo, že Blier si skvělý film zase jednou na konci pokazí trapným vyústěním, kupodivu mi zde to úplné zakončení, byť stejně trochu šílené, i dost sedlo a pobavilo (včetně neotřelého využití slavného Brelova šansonu). [80%] (02.07.2022)

Le Bruit des glaçons je príbehom rozhovoru medzi umierajúcim a smrťou. Tematika, ktorú pri šachovej partií načrtol už Bergman, sa vo filme Bertranda Bliera objavuje v absurdnejšej podobe v príbehu stroskotaného spisovateľa, ktorému sa do domu a aj do života nasťahujú hneď dve rakoviny – jedna je jeho vlastná, tá druhá sa drží jeho komornej. V Le Bruit des glaçons som vnímal trochu nápadné použitie šablóny. Film je do istej miery výkladnou skriňou postupov, ktoré si Blier osvojil počas svojej tvorivej kariéry – absurdný humor, búranie štvrtej steny, tematika zmyselnosti a vášní, nestálosť postavy rozprávača, analýza vzťahov, alebo milostný trojuholník, či úvod do fyzickej lásky starším partnerom. Príbeh postupne opúšťa svoju dobre rozbehnutú melodramatickú polohu a stáva sa niekedy až príliš patetickým. Prekvapivý bol pre mňa aj výber skladieb pre soundtrack, ktorý pôsobil miestami prvoplánovo, alebo náhodne. Už záverečná horko-sladká scéna s použitím Brelovho chansonu Ne me quitte pas v interpretácií Niny Simone mení jej význam ako šťastného konca. Predpokladám však, že Blier použil tento chanson ako love song, čím odignoroval význam Brelovho textu (sám Brel v rozhovore s E. Poulet (1966) vyvracia interpretáciu svojho textu ako zamilovanej piesne). Rovnako prvoplánové mi prišlo využitie skladby Leonarda Cohena A Thousand Kisses Deep v milostnej scéne. (20.06.2024)

Méně svižné, než jsme u Bliera zvyklí, jenže takové podání tentokrát pasuje k tématu, Obvyklá situační absurdita a ironie, stejně jako rafinovanost vyprávěcích kotrmelců, jsou tu potlačeny ve prospěch meditativně melancholického toku děje, aniž by však vymizely ze spodního proudu, a každopádně na závěr nečekaně vracejí úder s neoslabenou akrobatickou výbavou i veselým elánem, který filmem celou dobu doutnal a líně probleskoval. Jako by rakovina byla projevem nedostatku životní rozpustilosti, chtění bojovat o dobrodružství, film se nakonec vzchopuje k boji o život, rozdává si to s její podstatou na vlastním poli, a ve prospěch svých postav i sebe sama vítězí. (Více o povaze Blierových filmů v mém komentáři pod filmem Buzíci.) (05.10.2013)

Spisovatele nadmíru holdujícího alkoholu navštíví inkarnace jeho rakoviny. Slovo ‘inkarnace’ znamená představivost či vtělení něčeho či někoho do lidské podoby, se kterým pak rozmlouvá. Myšlenka o nadcházející neodvratitelné smrti ve snaze se vzchopit a přijmout tento fakt byla rozepsána mistrovsky, hodící se jak do filmu, tak i na divadelní prkna. Hra pro minimum herců, kde se poukazuje na myšlenkové pochody smrtelně nemocného člověka. Pro nic netušící okolí takový člověk vypadá jako blázen, on se však jen ve své duši snaží přijmout svůj osud. Už ta úvodní scéna ve své podstatě je děsivá, ač tak ani nevypadá. Jednoho dne zazvoní zvonek. “Kdo zvoní?” “Dobrý den. Jsem tvoje rakovina, otevři dveře.” Prostě si drze přijde a už se ho ne a ne zbavit. Stane se součástí života ať člověk chce nebo ne. Uměleckým dojmem snímek neoplývá a možná je to škoda. Ale i tak stojí za povšimnutí. Snad přivede diváky k myšlence, jak se lidé nemocní rakovinou cítí. (26.07.2018)

Trochu drsná komedie, ze které chvílemi mrazí a chvílemi jsem se musel smát nad její bizarností. Personifikovaná rakovina, která je vždycky a všude se svým Pánem, při jídle, v bazénu, na záchodě nebo při sexu, je z těch drsnějších úvah, které odlehčuje právě to, že v posteli jsou ve čtyřech. Závěr byl trochu jednodušší, rakovina bojící se krve byla trochu komická, ale jinak mě film opravdu dostal. (13.11.2017)