Aquaman

„ATLANTIDA NEPOTŘEBUJE KRÁLE. POTŘEBUJE HRDINU!…“ /// DC konečně našli svůj svět – vodu! Pohádka, ve který Wan předvádí „svoje“ pojetí superhrdinskýho světa, má všechno, co vod tohodle žánru čekám. (Navíc nečekanou Kidman.) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Doma jíme jen vidličkama se třema zubama. 2.) Chodí za mnou mořská panna. Vopíchat... nevopíchat... /// PŘÍBĚH **** HUMOR * AKCE **** NAPĚTÍ * (02.01.2019)

Čakal som viac, hlavne čo sa týka postáv a príbehu , no dostal som iba presne to, čo najviac neznášam. Totálne nechutne prepálené trikové orgie, z ktorých sú mnohí hotoví. Ok, keď si odmyslíme tie super gýčové triky tak nám tu toho veľa neostane a popravde som sa dosť nudil. Pre takúto explóziu trikov a nový podvodný svet musíte mať trocha citu a talentu ako to ukočírovať, viď James Cameron v Avatarovi. Z tohto som teda nadšený nebol a nepomohlo ani hviezdne obsadenie.  ak ma niečo prekvapilo tak slušne hrajúci Dolph Lundgren. 40%. (27.02.2022)

Kterak hororový specialista James Wan zřejmě na půdě našel krabici omalovánek a staré véháesky s nějakým akčním flákem Dolpha Lundgrena a rozhodl se, že ho v zrzavém aranžmá obsadí do své blyštivé pohádky, ve které nechybějí přilehlé latexové oblečky či bubnující chobotnice. Pokaždé mám asi největší problém s tím, když si nějaký superhrdinský přeplácaný kousek snaží obhájit ten svůj seriózní kabát. Že snad fakt koukáme na nějaké zásadní drama, ve kterém jde o ovládnutí světa. Wan naštěstí touhle cestou úplně nešel. Urostlý Havajec, který o své schopnosti nestál a superhrdinou je spíš z donucení, budí respekt. Hlášky a pokusy o srandu nicméně úplně nevycházejí, romance je jalová, tvůrci kradou, kde můžou, ale celkově jsem čekal horší CGI běs, tady je to řemeslně docela na výši. A někdo se na podvodních lokacích docela vyřádil. I když z akce se mi líbila nejvíc ta z italské Sicílie – na souši. (10.05.2022)

Aquamanovi se nedá upřít jedna věc. Je opravdu monstrózní. James Wan posílá na plátno nepočítaně potvor, zrůd, monster a podivných bytostí nebo alespoň herce ve fakt šílených kostýmech. Je to přeplácané? Ano, ale na druhou stranu ta velkolepost je skutečně působivá a navíc každá ta podmořská zrůda byla fakt do detailu propracovaná. Něco takhle gigantického a epického tu nebylo snad od Avatara. A když se to začne hýbat nebo řezat, tak to na plátně vypadá skvěle. Bohužel má ale Aquaman v hlavní roli dva dost možná nejhorší hollywoodské herce a tam už to drhne. Wanovi se sice povedlo Momou a Heard umírnit a dává jim minimum prostoru k hraní a většinou dělají jen to, co jim jakž takž jde (vypadají dobře), ale jakmile se film pokouší o romantiku, humor nebo patos, absolutně to díky jejich neschopnosti nefunguje. Naštěstí to není zase až tak často. Popravdě mi zpočátku vadila i dost chaotická vyprávěcí struktura, kde se přeskakuje ze současnosti do minulosti tak, aby se ten origin nějak rychle stihl a to, co by jindy vydalo na samostatný film, se musí narvat do dvou scén. A bohužel úroveň pitomosti občas taky přeleze únosnou mez. Přesto s klidem podepíšu, že jde o nejlepší DC comicsovku a být mi dvanáct, budu se chtít přihlásit do potápěčského kroužku. Na druhou stranu čtyři z pěti marvelovek bych si pustil raději než tohle. Pořád tu totiž zůstává ten problém, se kterým se rvaly i předchozí warnerovské comicsovky. Na to, jaká je to chujovina, se to fakt bere až moc vážně. A přitom zrovna tady, při scénách, kdy Amber Heard pluje na kosatce a střílí z rukou vodní lasery, by to tu kapku nadhledu fakt potřebovalo. (14.12.2018)

Jedna analytická poznámka k AQUAMANOVI... Nemám to důsledně promyšlené a viděl jsem film jen jednou, ale zaujala mě jistá jeho odlišnost od celkové vlny komiksových velkofilmů. ___ Většina z nich nabízí reinterpretace žánrových vzorců za pomocí moderních variací klasických mýtů. Na jedné straně to popisoval svého času Umberto Eco v souvislosti se SUPERMANEM (tj. moderní mýty nahrazující určité funkce klasických mýtů), na druhé straně je to zjevné zejména s Marvelem: každý film je vlastně aktualizací nějakého filmového žánru pro určitý segment publika, ačkoli v základu stojí vlastně totožné vývojové modely, což je zjevné hlavně u oněch tzv. originů. Tyto jsou přitom sepnuty do klasického vývojového oblouku hollywoodského filmu. ___ Ovšem co AQUAMAN? Podle mě kráčí spíše obráceně: využívá popkulturní žánrové vzorce a předpoklad vývojového oblouku hollywoodského filmu k (a) navracení se k mnohem starším více či méně mytickým modelům očištěným od postmoderní sebeuvědomělosti (maximálně se ocituje Pinocchio, ale už ne Jonáš), (b) víceméně epizodickému vyprávění, kdy se hrdina na svém kvestu potýká s dílčími překážkami, které jsou ve skutečnosti tím hlavním potěšením - a každá ho nějak posune, ačkoli vlastně není psychologicky definovaná postava. ___ O něco konkrétněji: snadno rozpoznáme moderní (sub)žánrová schémata ustavení komiksového hrdiny, parťáckého filmu, špionážní konspirace, brownovské detektivky "od bizarní stopy k bizarní stopě na základě čistých abdukcí", godzillovského kaidžu filmu, bondovského cestování po atraktivních lokacích či bitvy obrovských armád v duchu PÁNA PRSTENŮ. Ale je to spíše obráceně, když od sofistikovanosti míříme k mnohem klasičtějším schématům: antický polobůh mezi lidským a božským světem přijímá kvest... a už to jede (vč. svatého grálu). ___ Nejednou jsem si vzpomněl na původní SOUBOJ TITÁNŮ (1981), a to nejen proto, že představitelé Persea a Andromedy byli podobná herecká dřeva - a jejich postavy nikdy nebyly psychologicky definované, nýbrž se posouvaly od činů k činům, přičemž jsme se přesouvali mezi relativně uzavřenými vyprávěcími bloky ustavením zbrusu nového cíle. Ba co víc, v souvislostech dynamických STAR WARS působil srovnatelně starosvětsky, byť tentokrát je jí dosaženo spíše "uncool" kostýmy a celkovým designem než volbou sebeuvědomělých triků. ___ PS: Samozřejmě to stojí i na pečlivém rytmu, logicky oddělujícím větší soubory epizod: souboj bratrů na hodině, polibek na dvou hodinách atp. (01.01.2019)