Aquaman

Tupé omalovánky od DC, které více než co jiného připomínájí sterilní svět Marvelu se zástupem kladných hrdinů s dobrou duší a záporáků, kteří chtějí kupodivu zničit/ovládnout svět. Plus za to, že tady se to tentokrát odehrává pod vodou, palec nahoru za zvukaře a efekťáky, kteří se na podvodních městech vskutku vyřádili a Jason Momoa je cool a umí se slušně ohánět, což už nějaký pátek víme. Děj ale o ničem. (19.03.2019)

Zhruba stejně ok jako Wonder Woman. Aquaman těží především z neokoukaného světa, který mixuje Star Wars, Avatar se špetkou saharského písku a Sicílií. Přehlcený příběh (z poznámek babrala Geoffa Johnse) Wan drží na uzdě skvělými nápady a neuvěřitelně propracovanou vizuální stránkou. Momoa ujde (dovedl bych si s ním představit i R-kovou verzi, kde trhá lidem hlavy), jeho pojetí hrdiny je pořád dostatečně přitažlivé, aby na bedrech tuhle fantasy pohádku utáhl. Rusovlasá Amber Heard, je znovu pastvou pro oči. Největší osinou celého filmu je asi nechtěně směšný Black Mamba, jehož akvárium bude Curryho otravovat zřejmě i příště. (21.12.2018)

Obstojne zábavná komiksová fantasy, v ktorej sympaťák Momoa hrá ešte o čosi horšie, ako sme uňho zvyknutí (napríklad vo Frontier je výživný badass), ale príliš to nevadí, lebo Wan režíruje v životnej forme a celé je to až obludne epické, hlučné, parádne nadizajnované a výborne natrikované. Keby to malo o polhodinu menej, bolo by to skoro tak dobré ako Wonder Woman alebo daktorá priemerná marvelovka. (16.12.2018)

Po všemožném konverzačním a filozofickém hnoji, kreré nám pravidelně blije warnerovská DC stáj, konečně pořádná komiksovka, u které se i navzdory přepálené stopáži divák nenudí. Wan je borec, který ví, co lidi od žánrových filmů očekávají ... a navíc si dokáže pohlídat i triky (zdravíme neumětely, kteří dělali na Black Pantherovi), takže je radost na ty jedničky a nuly koukat. Hodně doufám, že Wan s akčními filmy neskončil, koneckonců i jeho entry do série Fast & Furious mělo větší koule, než býk na tvrdolínu. (20.12.2018)

Jedna analytická poznámka k AQUAMANOVI... Nemám to důsledně promyšlené a viděl jsem film jen jednou, ale zaujala mě jistá jeho odlišnost od celkové vlny komiksových velkofilmů. ___ Většina z nich nabízí reinterpretace žánrových vzorců za pomocí moderních variací klasických mýtů. Na jedné straně to popisoval svého času Umberto Eco v souvislosti se SUPERMANEM (tj. moderní mýty nahrazující určité funkce klasických mýtů), na druhé straně je to zjevné zejména s Marvelem: každý film je vlastně aktualizací nějakého filmového žánru pro určitý segment publika, ačkoli v základu stojí vlastně totožné vývojové modely, což je zjevné hlavně u oněch tzv. originů. Tyto jsou přitom sepnuty do klasického vývojového oblouku hollywoodského filmu. ___ Ovšem co AQUAMAN? Podle mě kráčí spíše obráceně: využívá popkulturní žánrové vzorce a předpoklad vývojového oblouku hollywoodského filmu k (a) navracení se k mnohem starším více či méně mytickým modelům očištěným od postmoderní sebeuvědomělosti (maximálně se ocituje Pinocchio, ale už ne Jonáš), (b) víceméně epizodickému vyprávění, kdy se hrdina na svém kvestu potýká s dílčími překážkami, které jsou ve skutečnosti tím hlavním potěšením - a každá ho nějak posune, ačkoli vlastně není psychologicky definovaná postava. ___ O něco konkrétněji: snadno rozpoznáme moderní (sub)žánrová schémata ustavení komiksového hrdiny, parťáckého filmu, špionážní konspirace, brownovské detektivky "od bizarní stopy k bizarní stopě na základě čistých abdukcí", godzillovského kaidžu filmu, bondovského cestování po atraktivních lokacích či bitvy obrovských armád v duchu PÁNA PRSTENŮ. Ale je to spíše obráceně, když od sofistikovanosti míříme k mnohem klasičtějším schématům: antický polobůh mezi lidským a božským světem přijímá kvest... a už to jede (vč. svatého grálu). ___ Nejednou jsem si vzpomněl na původní SOUBOJ TITÁNŮ (1981), a to nejen proto, že představitelé Persea a Andromedy byli podobná herecká dřeva - a jejich postavy nikdy nebyly psychologicky definované, nýbrž se posouvaly od činů k činům, přičemž jsme se přesouvali mezi relativně uzavřenými vyprávěcími bloky ustavením zbrusu nového cíle. Ba co víc, v souvislostech dynamických STAR WARS působil srovnatelně starosvětsky, byť tentokrát je jí dosaženo spíše "uncool" kostýmy a celkovým designem než volbou sebeuvědomělých triků. ___ PS: Samozřejmě to stojí i na pečlivém rytmu, logicky oddělujícím větší soubory epizod: souboj bratrů na hodině, polibek na dvou hodinách atp. (01.01.2019)