127 hodin

Aron Ralston jako Bear Grylls hraného filmu... Strhující adrenalinové drama o lidské, tak animální, živočišné touze přežít. Člověk proti divočině a jeho jen s největším úsilím vedený bolestivý boj, triumf lidské vůle, díky kterému dnes na nehostinné planetě Zemi existuje lidská civilizace, na což se díky současnému pohodlnému městskému způsobu života trochu zapomíná... Skvělý film. (11.02.2011)

Příběh na středně dlouhý novinový článek nebo na dokument NBC (který natočili). O pitomci, který si navršením několika hloupostí na sebe trochu zaslouženě přilákal smůlu. A jelikož se z toho dostal dostatečně nechutným způsobem, stal se senzací, a samozřejmě zbohatl (to jako fakt hodně). Pak se vzhledem ke scénářové krizi rozhodli vyždímat téma i filmem. A díky bravurní filmařině a mírným švindlem to jakž takž natáhli na celovečerák. Akorát nechápu jeho smysl (teda krom vejvaru pochopitelně). Na survival příručku je to trochu monotematické :) (17.11.2011)

>>A proto, milé děti, jestli chcete ještě někdy napsat znuděný komentář na váš oblíbený filmový web hmatovou technikou deseti prstů, napište vždycky do bločku na lednici, kam se chystáte. -Dobře, paní učitelko, a teď už si můžeme jít hrát? -Tak utíkejte, vy malí lišáci. -Jupííííí.<< A Danny Boyle na to vypolýtval hodinu a půl. (25.01.2011)

Po čase zdvíham na "subjektívnych" 5*, pretože ide o moju krvnú skupinu. Danny Boyle tu opäť dokazuje tvorcovskú originalitu a schopnosť skrz audiovizuálne hrátky pútavo rozprávať prakticky akýkoľvek príbeh. V komornej dráme podľa skutočnej udalosti a s jediným aktérom na scéne sa nevyhýba silným kamerovým filtrom, zrýchlovačkám, rozdelovaniu obrazu na viacej častí, či neustálemu skákaniu po flashbackoch. To sú pomôcky, ktoré by vo filme tohto žánru mohli pôsobiť nevhodne a rušivo, no 127 hodín vďaka nim naopak parádne odsýpa, ani chvíľu nenudí, a súčasne ani v najmenšom nepoľavuje zo zanietenej koncentrácie na psychické rozpoloženie hlavnej postavy. Skvelý, takmer výnimočný, vo finále slzy šťastia vyvolávajúci film. (08.06.2011)

7620 minut je k rozporuplnému přijímání obecenstvem svým naturelem doslova předurčeno, protože zkušený evropský šéfkuchař Boyle tentokrát vaří bez diskuze z vody. Sice v nádherné kuchyni, v těch nejmodernějších hrncích a na nablýskaném sporáku, ale pořád jen z obyčejné H2O, jejíž chuť už dopředu dobře znáte. Přelívá ji z menší nádoby do větší, uvádí do bodu varu, ochlazuje, cedí a míchá, mlha reminiscencí a halucinací se vznáší k digestoři, ale požadovaný chutný pokrm stále ne a ne přijít. Když už se člověku začne v hlavě cynicky přehrávat jistý song od Buty a chce varovat před cestou do muslimských zemí, kde absence některých částí těla může značit zlodějskou minulost, zjeví se závěrečný videoklip o touze nevzdat se, bojovat a žít a vy najednou zjistíte, že si Chef Danny k tomu vaření pustil z rádia nádhernou hudbu islandských Sigur Rós a posunul tím zase vše do trochu jiného rozměru. Jo, jo, naladit na rádiu ve správný čas tu správnou stanici, to on uměl vždycky na jedničku.. Když tak nad tím s odstupem času přemýšlím, nevím, zdali by někdo dokázal, i přes všechna ta negativa, natočit příběh Arona Ralstona líp, protože Nolan by tam chtěl mít lucidní sny o netopýrech, Fincher točí zásadně v noci a Kubrick je už na všechno moc mrtvý.. (21.07.2011)