Děti moje

Když trpíte, je jedno, jestli to je na Havaji nebo Aljašce. Teda, alespoň podle George. The Descendants je zajímavý snímek. Ve své první polovině je to spíše drama o chlapíkovi, jemuž se nic nedaří a neví, jak dál. V druhé polovině drama trochu ustupuje a dostaví se i taková pohodovější atmosféra, aby na konci zase zmizela. Tenhle film má štěstí, že má tak skvělé herce (George sice nepodává svůj životní výkon, jak to všude propagovaly reklamy a upoutávky, ale hraje skvěle, stejně jako jeho filmové dcery) protože IMHO nejslabší částí tohoto filmu je scénář. Z těch pěti nominací na Oscara právě ten mě nejvíc uhodil do očí, když jsem film dokoukal. Vždyť tenhle film není tak chytrý, není tak vtipný či dramatický a každý, kdo už pár dramat viděl, musel vědět, co přijde v další scéně. Můj další problém s tímhle filmem byl ten, že jsem mu (místy) nevěřil - místy mi ty reakce či situace zaváněly papírem až hanba, na druhou stranu v jiných scénách jsem žasl (záběr plačící dcery pod vodou mi zůstane v paměti ještě dlouho). Abych to zkrátil - není jednoduché tento film ohodnotit, ale když si to v hlavě tak sesumíruju, vyjde mi 70 %. A jsem opravdu zvědavý na souboj Clooney vs Dujardin. Já fandím tomu druhému (promiň, Georgi.) (25.02.2012)

Znázornenie reality po americku. Chápem, ale už nezdieľam, už som vyrástol:). Ale nie, dojímať sa stále dokážem, to tu zakrývať nebudem. Niekedy návnadu zožeriem, niekedy okolo nej len preplávam a neskôr sa po ňu vrátim, niekedy ju vôbec nepotrebujem. Najprv ma odrovnal "Nezabudnuteľný okamžik", potom ma rozkúsalo "Umierajúce zviera" a následne ma dostihli "Následky lásky." Všetky tri tituly vypovedali o prežívaní určitého utrpenia a aj keď by sa na adresu prvých dvoch dalo namietať, že moc tlačili na pílu, tak ma ich vyznenie na rozdiel od Clooneyho havajského zotavovania sa vtedy proste zobralo, nehovoriac o poslednom menovanom klenote od Sorrentina, ktorý patrí do úplne inej ligy a mám ho v tomto zameraní zatiaľ najradšej. O čo sa však pokúšate vy, "Deti moje?" Tváriť sa drsne a pritom byť poslušné, mať veľké reči, ale k ničomu veľkému sa neodhodlať, plávať po hladine, no do hĺbky sa neponoriť? Máte na to právo, stále ste len deti, ale na Oscara si nárok nerobte-nezaslúžite si ho, rovnako ako niekoľko chybne ovenčených predchodzov. Po opustení sály, max. pár dní potom som to mal za varchlaté 3*, ale keď som si dneska vybavil tie príšerné domorodecké pobrumkávania, pajdavého Georgeho a WTF voľbu terapeutky, tak to utnem na 2*. "These kids are not allright as well..." (18.01.2012)

Descendants jsou jasnou ukázkou, že i alternativní postupy konverzačních, lidských dramat se v dnešní době dokáží až překvapivě nepříjemně zařadit do tuctového mainstreamu a tím tak nějak pošlapat jinak pěkně se rýsující jinakost. V centru máme vyzrálého otce, který se musí vypořádávat s nelehkou životní situací a skutečně, rodinné hodnoty se dostávají pekně do popředí, vztahy se utužují, emoce v decentním hávu působí a postavy, ať už díky scénáři, či hercům, působí za každé situace velice živě a lidsky. Je to však právě nějaká uhlazenost, či přílišná otupělost hran, které servíruje zkrátka to, co je třeba, to co se sluší a nic víc. Prostředí havaje a tučné konto hlavní postavy ubírá na hořkosti, vtipu je také málo - kouká se na to příjemně, nenáročně, ale na "Oscarový film" se to dá příliš jednoduše spláchnout. 7/10 (29.01.2012)

Celým Descendants se jako tenká nit táhne zkušenost, jak míra projeveného zájmu ovlivňuje mezilidské vztahy. Když je ho příliš, přináší sebou škodu, když je ho málo, přichází odcizení.. Zasadit diskomfortní životní situaci do reálií pozemského ráje považuji za chytrý tah, stejně tak vtipná odlehčení v tu správnou chvíli. Škoda jen, že to tlačení se do civilnosti a „upřímného“ sentimentu je stejně křiklavé, jako šatník havajského hráče na ukulele. Apropo, když člověk hodinu a půl poslouchá havajské lidové songy, dojde ke zjištění, že být v kómatu zase není tak špatné.. (17.03.2016)

Payne není nikdy ani slabý, ani tuctový. I tenhle snímek přináší všechno možné, jen ne klišé. Pozoruhodný je snímek v tom, že nedostanete příběh, Payne se analyticky zaměřuje na jednu konkrétní prožívanou životní situaci, nedostanete nic předtím, nic potom, jen velice precizně diagnostikovanou přítomnost, a navíc specifickou v tom, že jak jsou karty rozdány, Matt je od svojí ženy odloučen na několikrát - poprvé její nehodou a ortelem a podruhé, když zjistí, že už předtím žila jiný příběh než on, chtěla od něj odejít, a i když to byla jen její naivní, milencem neopětovaná představa, ona a Matt už si to nikdy neřeknou, nesjednotí svoje verze - ona umřela s jinou představou a touhou a Matt jí ani nemůže odpustit, aby se k němu mohla vrátit. Nestihli se synchronizovat. A její tajemství může Matt sdílet se starší dcerou, ale ne s mladší, ani s tchánem a tchyn, s většinou příbuzných. Nemůže, a ve své vnitřní upřímnosti ani nechce. Za takových podmínek se dost těžko dosahuje smíření s osudem a stavu, kdy se člověk odhodlá pohnout dál, do nové etapy. Ale postavy ve filmu to spolu zvládnou jako skutečná rodina a není to ani tolik tísnivé, jako by mohlo a jak to Payne (jemuž občas v duchu přezývám Pain) umí. Dokonce i ty odlehčené komediální okamžiky tu občas přijdou, jako by Payne bral po delší době diváky na milost, jako by jim chtěl dát milý dárek, protože jinak to, čemu se u Paynea říká komedie, mívá k veselosti a odlehčení daleko (byť komedie to svým drsným způsobem jsou). A přitom, jakkoli lehce tu některé momenty můžeme přestát, nijak jim to neubírá na existenciální obtěžkanosti, jen nám ji to nenutí tak, abychom si nemohli vydechnout. Pěkný a vůbec ne obyčejný film. (02.07.2018)