Děti moje

Takhle schématická a polopatická rozprávka to už dlouho nebyla. Citově otupělé (terapeutka!), katarze veškerá žádná (zmrzlina, wtf), Havaj z katalogu Čedoku, která se naprosto míjí účinku, co do kontrastu s bolestným údělem hrdinů. Bez skvělého Clooneyho by to bylo za hvězdičku (možná, bez něj by o to stěží někdo zavadil). (21.01.2012)

Descendants jsou jasnou ukázkou, že i alternativní postupy konverzačních, lidských dramat se v dnešní době dokáží až překvapivě nepříjemně zařadit do tuctového mainstreamu a tím tak nějak pošlapat jinak pěkně se rýsující jinakost. V centru máme vyzrálého otce, který se musí vypořádávat s nelehkou životní situací a skutečně, rodinné hodnoty se dostávají pekně do popředí, vztahy se utužují, emoce v decentním hávu působí a postavy, ať už díky scénáři, či hercům, působí za každé situace velice živě a lidsky. Je to však právě nějaká uhlazenost, či přílišná otupělost hran, které servíruje zkrátka to, co je třeba, to co se sluší a nic víc. Prostředí havaje a tučné konto hlavní postavy ubírá na hořkosti, vtipu je také málo - kouká se na to příjemně, nenáročně, ale na "Oscarový film" se to dá příliš jednoduše spláchnout. 7/10 (29.01.2012)

,,JESTLI SE TÍMHLE SNAŽÍŠ UPOUTAT MOJI POZORNOST, LIZ, FUNGUJE TO. UŽ JSEM PŘIPRAVENÝ SI POVÍDAT, ZMĚNIT SE, STÁT SE SKUTEČNÝM MANŽELEM A SKUTEČNÝM OTCEM. HLAVNĚ SE PROBER. PROSÍM TĚ, LIZ, HLAVNĚ SE UŽ PROBER“..... /// G.Glooney by mohl bejt spokojenej člověk, kdyby.... kdyby jeho život neovlivňovaly ženy s úžasným sebedestrukčním talentem. Ta nejstarší – shodou okolností jeho žena, teď leží jako ležák ve špitále a každou chvilku bude odpojena od přístrojů (no jasně, má to za sebou). U nás cinknem příbuznejm, ať si koupěj něco na sebe a ušetřej den volna, dáme připravit parte...., ale na Havaji ne, tam musej všechny vojet osobně. Ty další ženský jsou jeho dcery (lituju všechny, co maj dcery...). No a během tý ,,zvláštní“ doby bude mít dostatek času na jejich poznání, na získání důvěry a možná i jejich lásky (a možná i na Sida. Kdo je Sid? No to je jedno....). A taky je tady to dědictví po praprabičce a atmosféra plná ,,hula hula“ (z povzdálí je slyšet ,,ukulele“ – bohužel je mi to u ....). Pomalý tempo, nestárnoucí George a nechápu, co na tom ti (vy) akademici viděj. Tož kus přírody tu je. Nějaký vztahy taky. Možná i dokonalá filmařina.....ale ať dělám co dělám... nemůžu přijít na to, kde jsem kurva udělal chybu!?. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Řídím se pravidlem: ,,Dejte dětem tolik, aby mohli něco udělat, ale ne tolik, aby nedělali nic. (dyť furt říkám, moudrej člověk....) 2.) Moje dcera chodí s retardem (teda... aspoň tak vypadá... ten retard...) . 3.) Thx za titule ,,larelay“ a ,,Radka“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne (28.01.2012)

Spoilery - Když mám s hlavním hrdinou prožívat rodinnou krizi, nechci přitom vzdychat nad Havají. George sice rve svůj výkon nadoraz (jakkoli mu snaživý tatík primárně nesedí), ale přesto je tahle houpavá cesta v důsledku zklamáním. Můžou za to vedlejší postavy v čele s nesympatickým idiotem Sidem a v první řadě scénář. Nedokážu přistoupit na dusivou depresi, když se o pár desítek vteřin později mám uchechtávat absurdním situacím a už vůbec mě nebaví sledovat příběh, který plyne, plyne - a nekončí. Matt se s manželčinou smrtí ani nevěrou nijak nesmíří, pouze funguje tak, aby tu mohl být pro dcery a pět minut před závěrečnými titulky zašeptá obligátní "Goodbye". Jen díky skvěle prodaným Clooneyho emocím tak na mořské vlně připlula i třetí hvězda. Payneův náhled na hloubavou dramedii ale bohužel opět není pro mě. (01.02.2012)

Payne není nikdy ani slabý, ani tuctový. I tenhle snímek přináší všechno možné, jen ne klišé. Pozoruhodný je snímek v tom, že nedostanete příběh, Payne se analyticky zaměřuje na jednu konkrétní prožívanou životní situaci, nedostanete nic předtím, nic potom, jen velice precizně diagnostikovanou přítomnost, a navíc specifickou v tom, že jak jsou karty rozdány, Matt je od svojí ženy odloučen na několikrát - poprvé její nehodou a ortelem a podruhé, když zjistí, že už předtím žila jiný příběh než on, chtěla od něj odejít, a i když to byla jen její naivní, milencem neopětovaná představa, ona a Matt už si to nikdy neřeknou, nesjednotí svoje verze - ona umřela s jinou představou a touhou a Matt jí ani nemůže odpustit, aby se k němu mohla vrátit. Nestihli se synchronizovat. A její tajemství může Matt sdílet se starší dcerou, ale ne s mladší, ani s tchánem a tchyn, s většinou příbuzných. Nemůže, a ve své vnitřní upřímnosti ani nechce. Za takových podmínek se dost těžko dosahuje smíření s osudem a stavu, kdy se člověk odhodlá pohnout dál, do nové etapy. Ale postavy ve filmu to spolu zvládnou jako skutečná rodina a není to ani tolik tísnivé, jako by mohlo a jak to Payne (jemuž občas v duchu přezývám Pain) umí. Dokonce i ty odlehčené komediální okamžiky tu občas přijdou, jako by Payne bral po delší době diváky na milost, jako by jim chtěl dát milý dárek, protože jinak to, čemu se u Paynea říká komedie, mívá k veselosti a odlehčení daleko (byť komedie to svým drsným způsobem jsou). A přitom, jakkoli lehce tu některé momenty můžeme přestát, nijak jim to neubírá na existenciální obtěžkanosti, jen nám ji to nenutí tak, abychom si nemohli vydechnout. Pěkný a vůbec ne obyčejný film. (02.07.2018)