Daleká cesta

Tak rozhodně jeden z nejlepších československých (a možná i evropských) filmů období prvních poválečných let, který - jak by napsal uživatel mchnk - je potřeba znát... i když přiznám se, že jeden z aspektů (skloubení dokumentárního filmu s hraným), pro který bývá tento snímek vyzdvihován, mi ze začátku síše překážel a vyvolal trochu rozporuplné dojmy. Kombinace sestřihů z nacistických propagandistických dokumentů a útržkovitého rozehrávání spíše intimního příběhu mi přišla trochu násilná, možná bych spíše uvítal místo toho nějaký mini-dokument ze života Židů před válkou. Ale je to opravdu jen drobná výhrada k netradičnímu rozjezdu Radokova filmu. Se stupňující se tísní a přicházejím zlem v podobě prvního a pak druhého transportu se současně stupňuje i celkové vyznění příběhu, který při dostatečné soustředěnosti snad ani nemůže nezasáhnout diváka svou silnou expresivní výpovědí o jedné z nejtragičtějších událostí moderních dějin - holokaustu. Místy téměř až hororový či kakofonní prožitek s úžasně propracovanou výtvarnou i hudební stránkou, mrazivé obrazy temného prostředí ghetta v kamerové hře na světlo a stín, neskutečná síla ze živé orchestrální hudby či zpěvů židovských ukolébavek. To všechno zastiňuje i místy trochu divadelní výkony některých herckých protagonistů, z nichž vedle Blanky Waleské v hlavní roli vyčnívá zejména přijemně civilní Otomar Krejča (budoucí "vůdce" legendární herecké generace Národního divadla). A pak ten závěr, ten brutální závěr v prožitích vězněného lidu z osvobození...! 90% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945 - 1948) (24.02.2019)

Poprvé jsem Dalekou cestu viděl na CS filmu a zážitek nebyl zas až tak intenzivní. Podruhé jsem film shlédnul dnes na ČT ARTu v restaurované verzi, která byla Národním filmovým archívem v pražských laboratořích vyčištěna v roce 2019. A musím dodat, že z obrazovky na mne dýchlo nefalšované ZLO. Některé scény jsou vyloženě hororové a děsivé, na které jen tak nezapomenu - Eduard Kohout před skokem z okna. Saša Rašilov hrající na činely v pološílené a bizarní dechovce, která hraje židům, když pochodují do ghetta. Dětský hlas, opakující slova Osvětim - Majdanka - Treblinka. Desítky dětí, které do ghetta přišly z vyhlazovacích táborů a při pohledu na sprchy začaly panikařit a křičet "plyn, plyn". Jiří Plachý jako vyšinutý žid řídící vlak, který se vrací již z "druhé strany"...uffff!! Těch momentů je tam opravdu mnoho, včetně strašlivých výjevů z plynových komor. Detailů, kterých jsem si poprvé díky špatné kvalitě nevšiml jsem nyní sledoval s otevřenými ústy a mrazením v zádech. Kamera, symbolická expresivní scéna (to je obrovská doména a nevšední propojení s obrazem), hudba, procítěné herecké výkony a obdivuhodná výprava dělá z Daleké cesty nadčasový (těžko uvěřit, že film byl natočen v roce 1948!!) a unikátní velkofilm o holokaustu a snad i první snímek, který byl na toto téma vůbec kdy natočen. Zároveň se jedná o stěžejní dílo Alfréda Radoka, které může směle konkurovat zahraniční produkci, dokonce si myslím, že svým ztvárněním a formou ji i dalece předčí. Brilantní a sakramentsky působivé. Proto doporučuji shlédnout v restaurované kopii. (15.04.2020)

Daleká cesta mě strhla hloubkou a pronikavostí svého zření, vůlí svědčit a znázornit, pro niž ji vnímám jako souladnou s nadčasovým divišovským imperativem "muset vidět" a nebezděčně si k ní píšu pozdější verše Zbigniewa Herberta, které tento hrdinský příkaz také vyplňují: "Viděl jsem proroky škubající si pěstěné plnovousy / viděl jsem šejdíře vstupující do sekty flagelantů / katy převlečené do beránčích kůží / kteří utíkali před hněvem lidu / hrajíce na fujary // viděl jsem viděl // viděl jsem člověka který prošel mučením / teď poklidně seděl v kruhu rodinném / vyprávěl anekdoty polykal polévku / hleděl jsem na jeho pootevřená ústa / dásně dvě větvičky trní s odřenou kůrou / bylo to nevýslovně nestydaté / viděl jsem celou nahotu / celé ponížení // potom / slavnostní shromáždění / spousta lidí květiny / nedýchatelno / kdosi bez přestání mluvil o deformacích / myslel jsem na jeho deformovaná ústa // má to být poslední akt / dramatu Anonymova / plochého jako příkrov / plného přidušených vzlyků / a pochechtávání těch / kdo si s úlevou vydechli / že to zase vyšlo? / uklidí mrtvé rekvizity / a pomalu / zvednou // potřísněnou oponu". (05.03.2014)

Stylisticky velmi vynalézavý film, kterému k pomyslné dokonalosti chybí jen kousek. Užití dokumentárních záběrů (případně záběrů z nacistických propagandistických filmů) tu například neslouží jen k zasazení příběhu do historického kontextu, ale jednotlivé ikonické obrazy (vzestup Hitlera, mrtvoly židů v koncentrácích...) navíc fungují i jako narativní zkratka, jejímž použitím přitom film neztrácí na kontinuitě probíhajícího děje. V určitých momentech se záběr, ve kterém sledujeme příběh, prostě zcvrkne na malé okénko, zatímco na pozadí se objevují ony autentické, často ikonické momenty. Toto rané, na tu dobu invenční využití vertikalizace vyprávění i stylu pak umožňuje filmu hladce přecházet mezi jednotlivými úseky války - v onom zmenšeném "narativním" okénku vždy v tomto procesu dojde ke střihu, takže se pak do děje vracíme kolikrát na jiném místě a v jiném čase. Velice působivě se tu pracuje se zvukem, který buď přechází z diegetického do nediegetického (klavírní crescendo gradující ve scéně sebevraždy, kterou přímo nevidíme), nediegetický zvuk imituje a nahrazuje ten pomyslný skutečný (postupný příjezd vlaku), případně diegetický zní jako nediegetický (závěrečné třískání do rozbitého klavíru). K tomu všemu se v důležitých scénách nápaditě využívá kamery nebo střihu ke zprostředkování mentálních stavů hrdinů (nakloněné rámování nebo sugestivně rychlý střih ve sprchách) a zároveň si snímek dává veliký pozor na to, co nám ukáže nebo ne (již zmíněná sebevražda), případně kdy nám to (pro větší působivost) ukáže a jak dlouho to důležité oddálí. Závěrečná čtvrthodina, ve které narace opouští osudy hlavních postav a předvádí sled vypjatých výjevů, je naprosto famózní a vlastně nevím, proč to nehodnotím maximem - snad proto, že vyprávěný příběh tu, hlavně ve druhém aktu, trochu přešlapuje na místě a není úplně snadné děj sledovat. Ale možná jen zaměňuju nepřehlednost za svůj nedostatek pozornosti. (24.09.2012)

Působivé melodrama o holokaustu. 1) Vše důležité již napsal např. kolega Marthos*****._____ 2) Ve své době asi velmi přínosnému dílu ubírají v mých očích na působivosti melodramatické prvky. Téma samo je natolik silné, že podobné berličky nepotřebuje._____ 3) Filmy hodnotím vždy subjektivně a z dnešního pohledu a ne pro jejich přínos světové kinematografii a proto nedám více, než tři hvězdičky. (11.03.2014)