Stříbrný vítr

Nám, silně racionálním bytostem, bohužel vášnivě pronášené promluvy lyrických, básnicky založených bytostí ve filmu nepříjemně připomínaly blábol. Navíc jejich chování moc nechápeme, na jednu stranu se romanticky dvoří dívce a na stranu druhou si bez rozpaků chodí brousit parůžek do bordelů. Logicky založený člověk by řekl, že zamilovaný jedinec takovéhoto chování není schopen. Navíc na filmu zaráží absence kladných ženských postav – buď se jedná o prostitutky, nebo o nafrněné spolužačky, a dále blahovolnost, s jakou Ráž kryje Cupákův prohřešek, místo aby mu důrazně vysvětlil, že návštěvami nevěstinců si člověk rozhodně zdraví neutuží, naopak si domů přinese sbírku tvorečků, ze které, i kdyby byl tím největším milovníkem zvířeny na světě, nemůže mít radost. (24.05.2014)

Krásné je to. Krásné je především to, že jsem Stříbrný vítr viděla dvakrát, a to dvakrát na plátně, když venku zpívali ptáčci, zelenaly se meze, bylo to veselé a smutné a tak. Znáte to. Předloha na mě měla až zdrcující účinek. Obzvlášť v kombinaci s Tolstého Kreutzerovou sonátou je to nebezpečná četba. Film je oproti knize tak trochu telecí. Chybí mrzáci, rebelantství je ztlumeno, necítila jsem se tak znechucená z prohnilosti světa. Ale příliš ochuzená nejsem, to zas ne. Nevadil mi ani literární jazyk postav. Tomu, co se zde říká, totiž věřím, ať je to řečeno jakkoli, třeba básnicky, třeba pateticky. Navíc Krška se stejnou pečlivostí převádí na plátno i tu vrstvu Šrámkova díla, která se dá nazvat jazykem filmovým. Celky a detaily, proplouvání prostorem, všechno tu je. I ta okna. Ta okna! (12.04.2007)

„A když přestal plakat a pozdvihl hlavu, ona tam dole již nestála; viděl ji, mizející červenou skvrnu daleko v pastviskách. A přece tu byla u něho, slyšel ji stále ještě mluvit, jak před chvílí k němu mluvila; ale naslouchal jí nyní rád a za každé slovíčko byl jí vděčen, mluv, mluv, prosil, bolí to, bolí, ale je to krásné, snad jsi přece jen divoká ženka, do smrti budu tebou krásně poznamenán…“ (F. Šrámek) (03.09.2014)

Mládí nevybouřené tropívá neplechu. Mládí - to je Stříbrný vítr. Období vzdoru, objevování lásek, poznávání dosud nepoznaného. Takový život je i u Jeníka Ratkina, mladého muže, studenta píseckého c. a k. gymnázia, který to nemá jednoduché. Otec se s ním vadí a jeho láska Anička Karasová zvaná Anička posedlá s ním hraje nepříliš počestnou hru. A přesto - bylo nádherné sledovat toto nevšední drama. Ani se nedá věřit, že jeho vznik je datován do temných 50. let minulého století. Václavu Krškovi se podařilo něco neuvěřitelného. Podařilo se mu natočit oslavu mládí - bezelstně a upřímně. Navíc zde můžeme uplatnit metodu queer čtení. Nejlépe to ilustruje jedna z úvodních scén, ve které se Jeník Ratkin přátelsky pere se spolužákem, načež se oba a další jejich kamarádi-spolužáci nazí vrhají do Otavy a pozorují ženy, kterak kropí prádlo. Kamera si žen však příliš nevšímá a větší pozornost věnuje nahým mladíkům a jejich tělům. I v dalších scénách můžeme uplatnit queer čtení. Je tu spousta dotyků a objetí mezi muži, dokonce i napříč generacemi. Na tu dobu neuvěřitelný pokrok. Více je možno zjistit v 71. čísle časopisu Cinepur v článku prof. Lukáše Skupy nazvaném "Všechno je krásné (mezi námi kluky) / Queer aspekty filmů Václava Kršky". (03.10.2010)

Stříbrný vítr je typ romantiky, který mne neoslovuje. Na rozdíl od Měsíce nad řekou, jež mne zcela rozštípal. Hlavní hrdina mi zůstal tak trochu cizincem, ale ani tak nemohu opominout kvalitu díla jako takového. Je skvěle natočeno, opravdu výborné dialogy a obsazení. Úplně mi to navodilo vzpomínku, jak velký bordel v hlavě jsem měl ve stejném věku já. Přes všechny kvality snímku jsem ale nebyl vtažen do děje tak, jak bych si možná i přál...80% (26.08.2012)